Zamyšlení z Božího slova

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

I kdyby byl posměch opovážlivců sebevětší, i kdyby haněli a rouhali se, neuchýlím se od Hospodinova zákona. Pouze jeden jediný člověk v celé historii se mohl v plnosti postavit za tato slova – Pán Ježíš Kristus. Prošel ohromným utrpením, výsměchem a odsouzením, když visel na kříži, posmívali se mu a pokoušeli ho, aby sestoupil z kříže. Ale on šel jako beránek na porážku – šel, aby naplnil úkol, kvůli kterému přišel, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby spravedlnost požadovaná zákonem, byla naplněna na nás, kteří věříme. Ani my ho nechceme nikdy zapřít, proto se s radostí vrháme do jeho Slova, aby z něj čerpali povzbuzení i naději, abychom se drželi jeho slova, které je pro všechny, kdo věří, slovem života.

Opovážlivci se mi velice posmívají, já se od tvého Zákona neuchýlím. (Ž 119,51)

„Bloud si v srdci říká, že Bůh tu není“ (Ž 14,1). Také proto má pocit, že ho nikdy nic nedostihne, že se může vypínat a vyvyšovat ve své pýše a bezbožnosti. Stal se opovážlivcem, který se vysmívá Bohu a jeho lidu – lidé jako on jsou rouhači a reptalové a často dokonce pronásledovatelé církve a jednotlivých křesťanů. Ale Bůh zachraňuje a proměňuje. My všichni jsme byli na jedné lodi s takovými lidmi, ale Bůh se nad námi smiloval a zjevil nám evangelium o svém Synu, který se stal zástupnou  obětí za naše hříchy. Dal svůj život, abychom my mohli žít své životy pro něj, abychom už nebyli opovážlivci, kteří vzdorují Bohu, ale abychom byli přijati jako milované Boží děti.

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Bůh sám ve své milosti a moci život dává i udržuje. K zachování toho duchovního života používá své Slovo. Je jasné, že Písmo není bohem, ale Bůh je Slovem, které se stalo tělem. Na samotném počátku Bůh promluvil a stalo se – Bůh jednal skrze své Slovo. A úplně stejně jedná i nyní – všechno udržuje svým Slovem. Otec promlouvá a Syn je vyhlašován – je to věčné kázání, které se děje v Bohu samotném. To je mandát pro naše kázání jeho Slova. To je dostatečný důvod, proč se máme sytit jím samotným skrze jeho Slovo, skrze Písmo, které nám dal. Bůh má slova věčného života a tato slova se rozhodl zaznamenat v Bibli. Proto je Božím dětem tak vzácná, proto jí chtějí naplnit celý svůj život. 

Je mi útěchou v mém pokoření, že tvá řeč mi zachová život. (Ž 119,50)

Boží slovo je slovem života. Jím jsme znovuzrozeni k novému životu, jím jsme také zachováváni. Když jsme tísněni, pronásledováni nebo pokořování, je to právě Boží slovo, které nám přináší útěchu a posiluje nás. Žalmista byl pokořen (a nezáleží na důvodu, proč se to stalo), ale Pánovo slovo ho potěšilo. Věděl, kde má hledat svou útěchu a šel rovnou k jejímu zdroji. Věděl, komu uvěřil. Věděl, jak se dostat do jeho blízkosti –  jeho Slovo tuto blízkost zprostředkovává. Kolikrát jen potřebujeme útěchu, ale nejdeme tam, kde bychom ji nepochybně našli. Místo toho, abychom na své rány přiložili balzám Písma, hledáme útěchu všude možně. Pojďme se tedy zhluboka napít z této studnice Jákobovy a ozdobit nádhernou čelenkou z klenotnice Davidovy.

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Boží slovo je věrné a pravdivé, dává naději Božím služebníkům. Boží slovo probouzí lidské srdce, vlévá do něj život, který pramení ze samotného Krista. Je světlem na cestě Božího dítěte, osvěcuje jeho stezku. Boží slovo je duchovním chlebem, který posiluje, je živou vodou, která občerstvuje. Kdokoliv se spolehne na Pánovo slovo, nebude nikdy zklamán. Bůh plní své sliby, Bůh je pravdomluvný a nemůže lhát, cokoliv slíbil, to také dodrží. Proto se na něj můžeme obracet s důvěrou, připomínat mu jeho Slovo, jeho sliby, dovolávat se jich, trvat na nich. On na své Slovo pamatuje, nikdy ho nezapomene ani nenechá vrátit se k němu s prázdnou. Jeho Slovo vždy vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. 

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Bůh dává své Slovo svým služebníkům. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, jako celek, a dal ho všem svým dětem. Každé Boží dítě může otevřít Písmo a kdykoliv to udělá, otevírá neomylné a bezchybné Boží slovo – Bůh mluví. Ale kromě toho jedná Bůh s každým svým dítětem individuálně a každému dává na srdce něco jiného, každého vede trochu jinak svým Slovem. Ne v tom slova smyslu, že by jeden text měl různé významy pro různé lidi – má vždy jeden význam. Ale tak, že každému svému služebníkovi pokládá na srdce něco jiného ze svého Slova a chce, abychom se na toto Slovo, které nám on sám dává, cele spolehli. Přesně to Bůh udělal, když jsme uvěřili a totéž dělá průběžně v životě každého křesťana. Proto voláme: Pamatuj!

Pamatuj na slovo dané svému služebníku, jímž jsi ve mně očekávání vzbudil. (Ž 119,49)

Pamatuj, Pane! Proč připomínat vševědoucímu to, co přece zjevně ví? Je to proto, že on se zajímá, je zainteresován, chce vidět, zda na něj spoléháme. On je věrný a plný milosti a slitování. On rozumí a připomíná si – a stejně tak můžeme my připomínat jemu. Bůh je rád, když mu připomínáme jeho Slovo, jeho zaslíbení. Znamená to, že o jeho zaslíbeních víme, že na ně my sami pamatujeme, že jim věříme a spoléháme se na ně. Nejsou to pro nás prázdná slova, ale je to něco, čemu skutečně věříme a o co se opíráme. Proto voláme k Bohu: „Bože, pamatuj, na nás, rozpomeň se na své služebníky, nezapomínej na své děti, které se k tobě s důvěrou obracejí.“ A Bůh odpovídá!

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Láska se nedotýká jenom srdce, ale zcela  přirozeně zasahuje také mysl. Kde je láska, skutečná Kristova láska, která se vždycky raduje z pravdy, tam nebude chybět ani přemýšlení. Láska se vylévá na objekt, který miluje a nejenom, že ho chce uchopit, chce o něm také rozjímat, naplnit svou mysl, poznat co nejvíc – v tomto případě o Božích nařízeních, která neukazují nikam jinam, než k samotnému Kristu. Proto znovuzrozené srdce namáčí mysl do Božího slova a proměnit smýšlení Božího dítěte, aby už nebylo tělesné a světské, ale duchovní a nebeské. Kéž se naše mysl povznese k nebesům, když přemýšlíme o Pánových nařízeních, když rozjímáme nad Kristovým zákonem, kéž nás vede k nohám našeho Spasitele a do jeho náruče.

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Žalmista pozvedá své dlaně vzhůru – to je obraz naplněný významem. Je to vyjádření chvály a radosti, je to vyjádření lásky, která nemůže zůstat skryta v srdci, ale uvádí do pohybu celé tělo a vztahuje se k milovanému objektu. Kam jinam by mohla tato láska v případě žalmisty směřovat, než k Božím přikázáním – vždyť jsou jeho potěšením, protože si je zamiloval. Láska ke Slovu hýbe celým člověkem – od toho, že vztáhne ruce po Písmu a otevře ho, až po to, že není jenom posluchačem, ale také podle Slova jedná. Chce se chopit Božího slova, pevně se ho držet, nepustit se, zakořenit do něj, nechat ho proniknout skrz naskrz celým životem. Hospodine, oslav svého služebníka, který se věrně drží tvých přikázání.

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Navzdory tomu, že žalmista žil pod jhem staré smlouvy, které nebylo možné unést (Sk 15,10), jeho srdce bylo skrze víru v zaslíbeného Spasitele proměněno a v duchovním slova smyslu vloženo pod smlouvu novou. To je smlouva poslušnosti Bohu, která je darovaná Bohem, potěšení z Božích přikázání, které dává Bůh a lásky k Bohu a jeho Slovu, ke všem jeho nařízením i příkazům. Křesťan miluje Boha i jeho Slovo. Chce svůj život naplňovat Kristovým slovem, aby v něm přebývalo v celé jeho plnosti – potom začne přetékat i srdce a ústa chválí Boha a děkují za jeho milost a dobrotu, radují se z jeho lásky a štědrosti a ruce i nohy jsou rychlé k plnění Pánova slova. 

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Žalmista nepochybně píše o přikázáních Mojžíšova zákona, která se pro něj stala potěšením. Je to vůbec možné? Ano, je. S novým srdcem zcela jistě viděl, kam vedou, a i když neviděl samotný cíl zřetelně, jako ho můžeme vidět my, přece jenom mohl mít představu o Spasiteli, který je naplněním těchto přikázání Všechna přikázání a všechny obřady zákona byly jenom stínem, který směřoval jediným směrem – k postavě, která ten stín vrhala, a tou je Pán Ježíš Kristus. Proto mohla být tato přikázání žalmistovi potěšením. Jenom Ježíš může totiž přinést opravdovou radost srdci, jenom v něm samotném je možné najít dokonalé potěšení, vždyť v něm máme všechno a on se nám stal vším. 

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Kdokoliv vyhlašuje Pánova svědectví nebo o nich jenom mluví, nebude nikdy zahanben. Zahanben bude ten, kdo zapře svého Pána před lidmi, protože toho Pán zapře před anděly nebeskými. Ale i kdyby člověk mluvil před králi nebo před jinými mocnými tohoto světa, nebude zahanben. Boží věrnost se projevuje v tom, že věrně hájí své Slovo i své děti. To neznamená, že jeho Slovo bude vždy přijato, ale znamená to, že se vždy – dokonce i uprostřed pronásledování a těžkostí – ujme svého dítěte, které věrně vyhlašuje Pánovo slovo a bude ho svým Duchem povzbuzovat a svou mocí podepírat. A i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný a nikdy se svých dětí nevzdá ani nezřekne. S o to větší smělostí můžeme mluvit o jeho svědectvích.

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Boží svědectví jsou velkolepá, nádherná a mocná. Není místo na tomto světě, kde by nemohla nebo dokonce neměla znít Boží svědectví k Boží slávě. Dostali jsme příkaz, abychom zvěstovali evangelium všemu stvoření, abychom šli až na sám konec země a činili učedníky ze všech národů. Ale není to naše zásluha, že někdo uvěří nebo že někdo bude růst v milosti a v poznání Pána – je to moc jeho Slova, moc evangelia, které proměňuje lidské životy, které přináší naději, radost i pokoj. Jeho Slovo obsahuje plnost svědectví o něm a je naprosto pravdivé. Proto se na něj můžeme spolehnout, proto nemusíme vymýšlet žádné speciality, ale stačí prostě vzít Boží slovo, otevřít ho a kázat. Nikdy se nevrátí s prázdnou!

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Těm, kdo se dotazují na Boží vůli, Bůh urovnává cestu. Nikoliv však v tom smyslu, že by z úzké cesty dělal širokou – úzká zůstane vždy úzkou, ale když se člověk ptá na Pánova ustanovení, když má srdce nastavené pro to, aby je plnil, aby podle nich žil, aby se na ně spoléhal, Bůh mu otevírá dveře a pomáhá mu jít po úzké cestě. Pravda Pánova slova a samotná vtělená pravda, Ježíš Kristus, snímá z každého Božího dítěte břemeno viny i hříchu jako takového. Jsme vysvobozeni z pout otročení hříchu, z cesty ke smrti, z okovů zákona a z plahočení v tomto světě a námahy, kterou jsme vkládali do skutků, kterými jsme se chtěli zalíbit Bohu. Nyní jsme svobodní, proto můžeme chodit volně.

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Skutečná svoboda, volnost, je jenom v Kristu. Jenom když nás Syn osvobodí, budeme skutečně svobodní a budeme chodit volně. Žalmista se díval dopředu do budoucnosti a zakoušel tuto svobodu, kterou Bůh dává každému, kdo se spolehne na jeho Slovo, na jeho sliby, na dílo jeho Syna, které pro žalmistu bylo ještě zahalené. Přesto se mohl radovat, protože uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Opustil širokou cestu, která vede do záhuby a vydal se po úzké cestě za Božím synem. Tato cesta svatosti je cestou opravdové svobody a plné radosti. „ Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1).

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Není nic lepšího než se držet Pánova zákona. David neměl nic jiného, než zákon Mojžíšův, přesto i v něm mohl vidět světlo Kristovy slávy, i v něm se zrcadlily věci budoucí a v něm samotném byl obsažený zákon Kristův. Zatímco zákon Mojžíšův přináší smrt, protože říká, že když toto budeš dělat, budeš mít život, zákon Kristův zpečetěný jeho krví říká: Toto děláš a můžeš dělat, protože máš život, protože já jsem změnil tvé srdce, tvou přirozenost. Proto se ho chci držet ustavičně, navěky a navždy. Nikdy nechci (a ani nemohu) opustit Kristův zákon, který je zákonem Ducha a vede k životu. Není nic lepšího než spolehnout se na něj, spolehnout se na Krista a na jeho kříž, protože tam je život, tam je vítězství.

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Zákon je od Pána, je to jeho zákon. Celý zákon – a nakonec je to také jakýkoliv zákon, navzdory tomu, že není zákon jako zákon – je od Pána, z jeho veliké milosti a moci. Ale jiný je zákon Mojžíšův a jiný je zákon Ježíšův, což nás učí Písmo rozlišovat. Ten první vede náboženskému úsilí a potom ke smrti, zatímco ten druhý je branou k životu. Ten první je neunesitelným jhem, zatímco ten druhým skutečným radostným požehnáním. Je jasné, že žalmista nemohl z podstaty věci mluvit o Kristově zákoně a chce se držet toho, co Bůh zjevil v zákoně Mojžíšově, stejně tak je ovšem jasné, že v tomto svém úsilí hledá to, čemu ještě nerozumí a co mu v dané chvíli nebylo zjeveno – zákon Kristův.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Kéž se, Pane, moje ústa nezaleknou svévolníků, kteří se srocují proti tobě, kéž jsou vždy naplněná pravdou, spravedlností a právem. Vlož své Slovo do mých úst, abych mohl zvěstovat pravdu. Naplň odvahou mé srdce, aby můj jazyk směle vyhlašoval tvé soudy. Boží soudy jsou spravedlivé a nutné. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Panovníku Hospodine, čekám na tvé Slovo a vyhlížím tvůj soud. Jednej k svojí slávě, zastávej se svého lidu v této době, kdy se svévolníci pozdvihují, protřib svůj lid, aby spravedliví zářili jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném. Jenom tobě patří všechna naše chvála.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Jak moc a jednoduše jsou naše ústa náchylná ke lži. A jak těžce se musíme držet pravdy. Lež se stejně jako každý jiný hřích, člověka tak snadno přichytí, ale o pravdu je třeba bojovat, snažit se jí získat a uchovat ji ve svém srdci. Stát v pravdě znamená jednat podle Pánova slova navzdory všem překážkám. Abych mohl stát v pravdě, aby z mých ústa vycházela slova pravdy, potřebuji Boží slitování a jeho milost. Bez Boží milosti nebudou žádná ústa naplněná pravdou, ale každá ústa budou vynášet na povrch to, co naplňuje srdce – a to je hřích, tedy lež a klam, temnota a zlo. Jsme-li však osvobozeni slovem pravdy, potom je srdce proměněné a ústa překypují oslavou našeho Boha.

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Doufám ve tvé slovo! Tvé slovo mi dává moudrost, tvé slovo mě posiluje, napomíná i povzbuzuje, tvé slovo mi dává naději i sílu, takže se mohu směle postavit proti tomu, kdo mě tupí. Tvé slovo je slovo pravdy. Tvým slovem jsem posvěcován, tvým slovem jsem usvědčován, tvé slovo mě buduje a vychovává. Spoléhám na tvé slovo, protože je věrné – je to tvé slovo, takže se v něm zrcadlí tvůj charakter, tvoje věrnost a spolehlivost. Žádné jiné slovo v tomto světě není jako tvé slovo. Kéž přebývá v mém srdci, kéž proměňuje mou mysl, formuje mé myšlenky i postoje a vede všechny mé činy. Tvoje slovo je chlebem, kterým se chci neustále sytit. Ke komu bychom, Pane, šli, vždyť ty máš slova život.

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Boží slovo je slovem moudrosti. Boží slovo je slovem pravdy. Boží slovo je samo o sobě zjevením a přináší zjevení, odhaluje, svítí, dává porozumění. Kdo uchovává Boží slovo ve svém srdci a rozjímá o něm ve dne v noci, bude vědět, jakou má dát odpověď – a nezáleží na tom, zda se jedná o odpověď svévolníkovi, který tupí spravedlivého, nebo člověku zoufalému, který neví kudy kam. Boží slovo dává vhled, rozumnost, přehled i moudrost. Boží slovo je živé a ostré. Nikoho nenechá nedotčeným, ale vždycky vykoná své dílo – kdo ho odmítá, rozbije se o skálu, kterou je Kristus, protože vzdoruje jeho Slovu, kdo v něj doufá, nasytí svou duši a nezůstane v poznání Pána Ježíše Krista nečinný a bez ovoce (2Pt 1,8).

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Sami od sebe nejsme schopni zajistit, aby v nás bylo nějaké milosrdenství, natož pak spása. Musíme volat k Bohu, aby na nás tyto věci sestoupily shůry, z jeho slávy, z jeho dobroty. Jenom když se on sám nad námi slituje a sestoupí k nám, budeme proměněni jeho milostí a budeme zachráněni. Přesto nejsme ponecháni v nějaké nejistotě ohledně spasení nebo milosrdenství – Bůh zaslíbil, že když budeme volat, on bude odpovídat. Proto se můžeme spolu s žalmistou opřít o jeho slovo, o jeho zaslíbení a připomínat Bohu, že to má udělat podle toho, jak on sám řekl, že to má být podle jeho Slova. Jeho Slovo je pravda a on sám je věrný a spolehlivý, nemůže lhát ani zapřít sám sebe. Bude jednat, jak řekl.

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Bůh je naprosto svrchovaný ve své moci – on sám rozhoduje o spasení, o tom, komu dá svou milost a na koho nechá sestoupit své milosrdenství. Spása je od Hospodina! Ale to neznamená, že bychom k němu neměli volat a prosit ho o slitování. Vždyť on řekl, že kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven (J 6,37). Každý může přijít. A všechny vybízí k tomu, aby prosili, hledali a tloukli – a současně také zaslibuje, že kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Mt 7,7–8). Proto, milý čtenáři, připoj svůj hlas k žalmistovi a pros Boha, aby i na tebe sestoupilo jeho milosrdenství a jeho spása. On je věrný, on odpoví!

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Milosrdenství, spása, život – to vždycky sestupuje od Pána, nikdy to nevychází z nás samotných. V přirozeném člověku dříme smrt, odsouzení, tvrdost, temnotě – to je naše nitro, které se při každé vhodné příležitosti dere na povrch. Proto potřebujeme vzhlížet vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží a hledat to, co je nad námi, aby na nás neustále sestupovalo všechno požehnání duchovních věcí, které máme v Kristu. Proto voláme k Pánu, aby naklonil nebesa a sestoupil, aby přišel, aby nás naplňoval svým Duchem, a my jsme byli proměňováni od slávy k slávě. Zatímco vnější člověk den za dnem hyne, ten vnitřní se krok za krokem obnovuje do plného lidství podle Pánovy plnosti. 

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

Bůh nám ve své milosti zachoval své Slovo Staré smlouvy v hebrejštině, která na tomto místě umožňuje dva různé způsoby čtení. „Obživ mě ve své spravedlnosti“ (ČSP, Pavlík) – to je první možnost. Toužím po tvých ustanoveních, protože vím, že mi přinášejí život. Proto mě Bože obživ svou mocí a ve své spravedlnosti. Potřebuji tvůj zásah, tvou moc, tvou spravedlnost, tvé jednání ve svém životě, abych byl živ. Druhá možnost je v našem textu – svou spravedlností mi uchovej život. Ta první možnost se vztahuje k počátku, kde potřebuji Boha, bez něhož nemám život. A ta druhá se vztahuje k završení, kde konci – zachovej mi život. Nikdo jiný kromě tebe, Bože, to nemůže udělat. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

V sedmém verši žalmista děkuje Bohu, že se smí učit jeho řádům a potom, co je poznal, co se s nimi seznámil, co je přijal nejenom do své mysli, ale do svého srdce, vyznává, že po nich touží. Tady je zjevně srdce, které je obnovené Boží milostí a mocí, znovuzrozené srdce. Jenom takové srdce může toužit po Božích ustanovením – je to srdce, které miluje Boha a proto miluje také celé jeho Slovo. Chce se sytit jeho Slovem, jednat podle něj, řídit se jeho přikázáními a skrze všechna ustanovení Boží poznávat svého Spasitele a Pána. On, Ježíš Kristus, je hlavním tématem celého Písma, a proto po něm křesťané tolik touží a chtějí ho znát.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Bůh je dobrý. Nikdo není dobrý, jenom on. Proto jsou i jeho soudy dobré, dokonce i ty nejvážnější a i ten poslední, jímž budou hříšníci odsouzeni do hořícího jezera. I to bude dobrý soud, protože odstraní zlo. Kromě toho Bůh své soudy oznamuje ve svém Slově – jsou tam zapsané jak soudy minulé, tak ty přítomné a i ty budoucí. To je znovu zjevení Boží dobroty. Díky těmto soudům od nás Bůh odvrací potupu, která spočívá ve věčném zahynutí. Jeho zjevené soudy jsou pro nás varováním i povzbuzením a vedou nás k tomu, který nás zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem – k Pánu Ježíši Kristu. Až přijde podruhé, přijde k záchraně svého lidu a k soudu nad těmi, kdo ho odmítli.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Jaké potupy se žalmista leká? To není těžké poznat – je to potupa, která souvisí s hříchem a s cenou za hřích. Zjevně nechce být nalezen jako ten, kdo žije ve vzpouře proti Bohu. Je to potupa, která ukazuje, jak ubohý je člověk – je jenom vzbouřenec proti Bohu, je tím, kdo vzdoruje, kdo chce sám řídit svůj život, aniž by byl schopen byť jen o píď prodloužit svůj život. Jak hřích, tak jeho důsledky, tupí člověka, ponižují ho, protože mu ukazují, jak špatně na tom je ve svém vztahu s Bohem. Každé znovuzrozené srdce se leká takové potupy, protože bylo Pánem Ježíšem Kristem očištěné a obnovené, bylo přinesené do světla, ale hřích znamená temnotu, špínu a nečistotu.

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Komu jinému by Bůh měl splnit své slovo, své sliby, než těm, kteří žijí v bázni před ním, kteří chodí po jeho cestách a kteří ho poslouchají. Slovo poslušnost ani slovo bázeň nepatří k těm nejoblíbenějším slovům v křesťanském slovníku, přesto jsou to slova, která poměrně hojně najdeme v Písmu, a nejednou jsou spojená s velkými Božími zaslíbeními. Kdo např. poslouchá Pánovo slovo, u toho si Pán udělá příbytek spolu se svým Otcem a s Duchem svatým (J 14,23). To je ohromné zaslíbení Boží přítomnosti, které je spojené s poslušností. A poslušnost jde ruku v ruce s bázní, protože bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo (Př 8,13), tedy jednat podle Pánova slova, nikoliv proti němu. „Splň své slovo svému služebníkovi!“

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Jak je to požehnané dovolávat se naplnění Božích slibů! Bůh je věrný a spolehlivý, je pravdomluvný a nemůže lhát – on vždycky splní své slovo. A je potěšený, když k němu ve víře přicházíme a připomínáme mu jeho zaslíbení, když je ukládáme do svého srdce a stavíme na něm, když se v něm upevňujeme. Žalmista volal po splnění slibu – dost možná zaslíbeného Spasitele, který bude zástupnou obětí za jeho hříchy. Na rozdíl od něj my máme tu milost, že jsme ho poznali, že jsme se setkali s „beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ a dovoláváme se toho, aby tam, kde začal své dobré dílo, tedy v nás, ho dovedl až do slavného a vítězného konce.