Zamyšlení z Božího slova

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? (Kaz 7,17)

Skoro by se mohlo zdát, že nás Boží slovo vede k tomu, že můžeme být trochu svévolní, když to nebude příliš a nebudeme jako pomatenci. Ale nic takového tento text neříká. Šalomoun velmi dobře věděl, že máme být svatí, jako je Bůh svatý (Lv 19,2). A zde vybízí každého, aby se odvrátil od svých hříchů a nepokračoval v nich jako pomatenec, aby odložil způsob života, který se propadá stále hlouběji a vede nakonec k záhubě těla i duše. Nebuď jako hlupák, který nechce slyšet, který zatvrzuje své srdce před Pánovými domluvami! Přikloň své srdce k Boží moudrosti, která začíná u bázně před Hospodinem a znamená nenávidět zlo, oddělit se od svévole i svévolníka a přimknout se k Pánu Ježíši Kristu.

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7,16)

Snaha být spravedlivější nebo moudřejší než jiní, s sebou přináší veliké nebezpečí – možnost zničení sebe sama. Ať již tím, že se člověk bude povyšovat nad druhé, nebo tím, že bude do posledního detailu zkoumat věci, které není možné do detailu prozkoumat (jako např. srdce člověka nebo jeho motivy a touhy), nebo dokonce tím, že bude ze vší síly usilovat žít podle své spravedlnosti a moudrost – což vede jenom k vlastní zkáze. Jediná cesta záchrany, je cesta víry v Pána Ježíše Krista, spolehnutí se na jeho oběť, na jeho kříž a na jeho zmrtvýchvstání, hledání jeho tváře, spravedlnosti i moudrosti, která je v něm samotném. Kdo takto jedná, nebude zničen na věky.

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý … (Kaz 7,16)

K čemu nás tady Boží slovo vybízí? Opravdu může být někdo příliš spravedlivý nebo příliš moudrý? Může být někdy Kristovy spravedlnosti dosažené na kříži, která byla darovaná hříšníkům z milosti skrze víru, příliš mnoho? Může snad být Boží moudrosti, která byla vtělena do Krista a je dávaná těm, kdo o ni ve víře a bez pochybností prosí, nadmíru? Je tedy zjevné, že nejde o morální spravedlnost, tedy o svatost, ale o formální spravedlnost, těch, kteří by se rádi považovali za spravedlivější nebo moudřejší než druzí a jsou velmi přísní a kritičtí v jejich posuzování a povyšují se nad ně. Jedná se o farizejské pokrytectví, v němž by nikdo neměl vynikat, ale měl by se naopak pokořovat skrze následování Krista a nesení kříže. 

To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. (Kaz 7,15)

Boží muži dávnověku jako byl např. Jób (Jb 21,7), David (Ž 37) nebo Asaf (Ž 73) si spolu Šalomounem všímají, že Bůh leckdy dopřává svévolníkům dlouhého života navzdory jejich svévoli a zlobě. Ale spravedliví hynou i při své spravedlnosti. Protože jsou však oblečeni do Kristovy spravedlnosti, nehynou na rozdíl od svévolníků navěky, ale jen v tomto čase. A nejednou je jejich život ukrácen právě kvůli této spravedlnosti, jako např. život Štěpána (Sk 7) nebo Jakuba, bratra Janova (Sk 12). Svatí rozumí tomu, že jejich domov není zde, ale u Pána, a ani život ani smrt je nemůže oddělit od lásky Boží v Kristu Ježíši, proto se mohou spolu s apoštolem těšit z toho, že jejich životem je Kristus a smrt je pro ně zisk (Fp 1,21).  

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh ve své milosti a dobrotě po potopě ustanovil, že ve světě bude panovat řád, který bude zjevný na střídání ročních období, který bude zjevný skrze Bohem ustanovené vlády a také národy a hranice lidských sídel. Tento řád je nutný k tomu, aby člověk mohl v tomto světě žít. Bez vnějšího řádu, který je do nějaké míry předvídatelný, se člověk ocitá v nejistotě a potom je snadno ovladatelný, protože následuje kohokoliv – bez jakéhokoliv morálního rozlišování – kdo mu nabídne přijatelný vnější řád, tedy jakýsi pocit bezpečí. Ale ve své prozíravosti Bůh neučinil den jako den, ale jeden je den dobrý a jiný je den zlý, aby skrze tuto nejistotu člověka přitahoval k sobě, ke zjevenému Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. 

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh je tvůrcem každého dne. Tvoří dny dobré, kdy jde všechno dobře a podle našich představ, kdy jsme naplňováni radostí a pokojem, kdy zakoušíme zdraví i hojnost všeho, co potřebujeme. Jsou to skutečně dny milosti, kdy vzdáváme Bohu chválu za všechno, čím nás zahrnuje, těšíme se z toho a s chválou to předáváme dál. Ale Bůh je tvůrcem také dnů zlých, které jsou naplněné trápením v životech nás samotných i našich blízkých. V takových dnech si mnohem více uvědomujeme přítomnost hříchu i moc ďábla, který přichází, aby loupil a vraždil. Vidíme zlo a trápení, které přichází nejenom na bezbožné, ale také na ty, kteří chodí s Bohem a má nás přitáhnout blíž k němu samotnému a pročistit naše životy k jeho slávě.

Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil? (Kaz 7,13)

Může Bůh něco zkřivit? Copak není dobrý? Může použít svou moc k tomu, aby něco nebylo naprosto dokonalé? Může učinit člověka slepého od narození? Pán Ježíš vysvětlil svým učedníkům, že to je proto, aby se na takovém člověku zjevily skutky Boží (J 9,3). Boží plán je větší než jsme schopni i jen zahlédnout, jeho myšlení není jako naše myšlení! Naším úkolem je hledět na Boží dílo a učit se z něj Boží moudrosti. Naším úkolem není narovnávat, co on pokřivil, protože jenom on ví, co je dobré a proč dělá to, co dělá. Nemáme obhajovat Boha a snažit se napravit to, co si myslíme, že nedělá dobře, ale máme žasnout nad jeho velikostí, slávou, mocí, dobrotou, milostí a láskou. 

Být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má. (Kaz 7,12)

Užitečnější nade všechno bohatství je moudrost, protože ta zachovává života každému, kdo ji má. Nejedná se o přirozenou moudrost, ale o moudrost shůry, která začíná u bázně před Hospodinem a její plnost je v Pánu Ježíši Kristu. Ta má přednost před veškerým bohatstvím, je lepší než všechno zlato a stříbro, které nemůže uchránit člověka před tělesnou smrtí – naopak, mnohdy člověka uvádí přímo do smrtelného nebezpečí, ať už kvůli pokušení, které kvůli bohatství přichází nebo kvůli množství příležitostí, které nabízí zlým lidem. Ale duchovní moudrost vede k Pánu Ježíši a drží nás v něm, znamená život a pokoj na věky věků. I kdyby naše tělo bylo zničeno, naše duše bude žít a s příchodem Pána Ježíše dostaneme tělo nové!

Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce; (Kaz 7,11)

Moudrost přináší velké požehnání a je dobrá a užitečná jako může být dědictví. Boží moudrost uschopňuje člověka žít v tomto světě dobře a vyhnout se mnoha nástrahám, které na něj čekají. Moudrost evangelia je ale lepší než jakékoliv dědictví, i když je tato moudrost v tomto světě v opovržení. Přesto je tím nejlepším, co může člověk ve svém životě získat, protože mu přináší vztah s Bohem, odpuštění hříchů a věčný život. Je požehnáním pro ty, kdo vidí slunce, kteří vidí slunce vycházet a zapadat, kdo si užívají jeho hřejivých paprsků. Boží moudrost skrytá v Kristu Ježíši je užitečná pro každou věc, která je člověku zapotřebí a ze své podstaty přináší užitek i pro věčnost. 

Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to. (Kaz 7,10)

Není moudré prohlašovat o dobách minulých, že tehdy bylo lépe. Stačí, když půjdeme jenom trochu hlouběji a lépe se seznámíme s danou dobou nebo místem a hned je jasné, že lépe nebylo a my bychom rozhodně v takové době žít nechtěli a ani nemohli. Od pádu stále vládne ve světě hřích a někdy je ho tolik, že Pán musí zasáhnout svým soudem. Zkaženost lidí se projevuje v každé době. I my sami jsme hříchem protkáni skrz naskrz, a kdybychom žili v jiné době, podléhali bychom mu v ještě větší míře, než jak mu podléháme dnes. Bůh nás ve své milosti a moudrosti do té nejlepší doby a na to nejlepší, kde můžeme být a místo reptání bychom mu za to měli neustále vzdávat chválu.

Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to. (Kaz 7,10)

V každé době mají lidé pocit, že dříve bylo líp – lidé byli slušnější, všechno bylo lepší a kvalitnější, život byl jednodušší, lidé se prostě měli lépe. Ale většinou je to jenom výmluva a snaha svalit vinu na Boží prozřetelnost a reptat proti Bohu kvůli tomu, do jaké doby nás postavil. Místo abychom byli vděční za milost, kterou nám prokazuje, když nám dává výsadu žít právě v této době, jsme nespokojení a chtěli bychom něco jiného. Ale i kdybychom měli něco jiného, i kdybychom si mohli vybrat, v jaké době a na jakém místě budeme žít, nebudeme spokojení, pokud naše srdce nespočine v Bohu a nenajde plné uspokojení v jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu. Pouze v něm se ztiší moje duše a zakusí pokoj. 

Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků. (Kaz 7,9)

Boží dítě má nové srdce, které je naplněné vděčností a chválou. Jsme novým stvořením ke chvále slávy Pánovy milosti (Ef 1,6.12.14). To neznamená, že do životů Božích dětí nemůže přijít zármutek, hoře nebo hněv, ale není to charakteristickým znakem jejich životů – tím je milost a pokoj. Rozmrzelost, hněv a hořekování je typické pro hlupáky, kteří nemají pokoj s Bohem a nezakusili odpuštění hříchů ani hojnost milosti v Pánu Ježíši Kristu. Jejich srdce je naplněné rozhořčením a zlobou, která se obrací na prvním místě proti Bohu, ale hned vzápětí také proti lidem. Nikdy nejsou s ničím spokojení a neustále projevují svou nevoli. Skrze víru v Pána Ježíše Krista mohou i oni poznat pokoj a radost, které pramení ze spočinutí v Bohu.

Lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost. (Kaz 7,8)

Každá dobrá věc má dobré zakončení, a je-li skutečně dobrá, potom je její naplnění tím nejlepším. Také trpělivost je výsledkem něčeho dobrého – je ovocem Ducha svatého v životě křesťana a přináší hojný užitek pro mnoho dalších dobrých věcí. A je bezpochyby lepší než povýšenost, i když povýšenosti se v tomto světě může dařit mnohem lépe nežli trpělivosti. Bůh sám zahrnuje hojnou milostí ty, kdo jsou trpěliví, zatímco na povýšené dopadá jeho ruka. Staví se proti pyšným, zatímco pokorným, tedy těm, kdo trpělivě vyčkávají na jeho jednání, na jeho dílo, dává milost. I to je zakončení věci a je skutečně mnohem požehnanější, protože končí v dokonalé svobodě Božích dětí, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus.

Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce a dar ničí srdce. (Kaz 7,7)

Když se moudrý dostane pod tlak, bude pročišťován jako stříbro v tavicím tyglíku. Ale když vidí, kolik zla páchají svévolníci na druhých, jak je potlačováno právo, pravda a spravedlnost, snadno může být sveden k tomu, aby jeho odbočily a začal závidět svévolníkům, jak pokojně si žijí (Ž 73,2–3). A když se moudrý sám stane tím, kdo utlačuje, potom se z něj snadno a rychle stává blázen. Je zaslepený svým hříchem, začíná spoléhat na svou vlastní sílu a moc. Právě tak dárce spoléhá na dar nebo na úplatek, který otevírá mnohé dveře, ale pokřivuje srdce. Jenom jeden jediný dar mění vždycky srdce k lepšímu – a to je dar Boží milosti, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a vysvobozuje hříšníky ze zahynutí.

… neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka. I to je pomíjivost. (Kaz 7,6)

Hlupák zůstane hlupákem a nezáleží na tom, jestli mlčí, nebo se tváří vážně nebo se dokonce směje. Jinde Šalomoun napsal, že i „kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš“ (Př 27,22). A smích pošetilce, stejně jako opěvování od něj nebo pochlebování zůstává stále pošetilostí, hloupostí. Je to jako trní, které praská pod hrncem – stačí jen chvilka, a je to pryč – není z něj žádný užitek. Ani k tomu spálení se trní nehodí, natož k čemukoliv jinému. Právě tak je tomu s hlupákem – je úplně k ničemu, je to pomíjivost, marnost. Jeho život je úplně prázdný a jeho smích jenom odráží jeho prázdnotu, kterou může naplnit jenom evangelium Pána Ježíše Krista, jeho kříž a zmrtvýchvstání.

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků. (Kaz 7,5)

Je k ničemu poslouchat opěvování od hlupáků. Možná jsou to rozpustilé a nečisté písně z domu hodování, ale i kdyby to byly lichotky a chvály, z úst hlupáků nepřinesou nic dobrého. Pán Ježíš varuje před chválou od lidí (Lk 6,26), protože je vrtkavá na straně těch opěvují a vede jen k nadutosti a pýše na straně těch, kdo jsou opěvováni. Za muže mají mluvit jeho činy a ne pošetilci, kteří ho opěvují. Nakonec každý, kdo opěvuje jiného člověka, může být snadno označen za hlupáka, protože jenom Bůh je hoden skutečné chvály a uctívání. Máme pamatovat na ty, kteří nás vedli a kázali nám Boží slovo, ale ani je nemáme opěvovat, natož pak za jejich života.

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků, (Kaz 7,5)

Na jiném místě Šalomoun napsal, že kdo miluje napomenutí, miluje poznání (Př 12,1) a miluje také toho, kdo mu domlouvá (Př 9,8). Kdo naslouchá moudrému, i kdyby to měly být výtky a kárání, stane se moudrým. Když uslyší jeho slova, přijme je do svého srdce a bude podle nich jednat. Možná budou taková slova nepříjemná, možná mu důtka způsobí bolest v srdci, ale její účinek přinese požehnání. Nakonec bude zjevné,  že ten kdo takto důtku přijímá, je stejně moudrý, jako ten, kdo ji dává. Kdo je moudrý, s radostí přijímá napomínání a korekce, protože díky nim se stává ještě moudřejším. To je požehnaná cesta těch, kdo se byli povoláni k tomu, aby následovali svého Pána a vládce Ježíše Krista. 

Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek. (Kaz 7,4)

Znovu vidíme, že to nejdůležitější není tělo člověka, ale jeho srdce. O to především jde. Člověk může být tělem v domě truchlení, ale srdcem v domě hodování, takže jeho srdce nepřijme žádný užitek z toho, co je v domě truchlení. Pošetilec zde touží být neustále, i když to ve skutečnosti není možné – jeho mysl se zaměřuje na marnivou zábavu, na pomíjivost a je naprosto lhostejná k věčným věcem. Ale může to být i opačně, protože člověk nemusí být nutně přítomen v domě truchlení – a důvodů může být celá řada – a přesto bude jeho mysl naplněná myšlenkami o křehkosti lidského života, o smrti, přicházejícím soudu i milosti, kterou nám Bůh prokazuje ve svém milovaném Synu. 

Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci. (Kaz 7,3)

Ne každý zármutek je lepší než smích, ale zármutek z domu truchlení rozhodně lepší je. Je užitečnější než ztřeštěné veselí a lehkomyslnost hodokvasu. Takový zármutek prospívá duši člověka víc než blahobyt, který stojí za hodováním. Pýcha, sytost chleba a sebejistý klid stály za konečnou zvráceností Sodomy (Ez 16,49) – nebylo tam místo pro zbožný zármutek, pro přemýšlení nad konečností člověka, pro slzy pokání a nakonec ani pro pomoc utištěnému ubožákovi. Tvář, která je zachmuřená kvůli závažnosti, která vychází z domu smutku, prospívá srdci, protože ho připravuje na věčnost, seznamuje ho s konečností lidského života, promlouvá k němu o Božím soudu i o milosti a věčném životě, které Bůh poskytuje skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

Tváří tvář smrti se živí třesou, když přemýšlejí o jejích důsledcích a jsou mnohem pohotovější k tomu, aby přijali napomenutí a změnili svůj způsob života. Ale život v radovánkách a bezstarostnosti vede jenom k otupělosti srdce. Proto je lepší dům truchlení než dům hodování. Člověk může přemýšlet o svém konci a o životě jako takovém, může se obracet ke svému Stvořiteli a prosit ho milost a slitování, může děkovat za život, který od Boha má a radovat se z něj. Kéž by bylo srdce člověka stále otevřené ro napomenutí a opravu, kéž by bylo plné bázně před Hospodinem, která je počátkem moudrosti. Potom bez ohledu na dům truchlení nebo hodování, bude žít životem k Boží slávě a s radostí od samotného Krista. 

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

Je lépe jít do domu truchlení, protože tam je zřejmé, jak člověk skončí. Žádný potomek Adama se nevyhne důsledkům hříchu, tedy smrti (Ř 6,23). Smrt je jednoznačným důkazem hříšnosti každého člověka. Vešla do světa skrze hřích Adama a Evy, byla přemožena Pánem Ježíšem Kristem v jeho slavném zmrtvýchvstání, její hrot byl zlomen, takže se křesťané nemusí smrti bát, protože už vešli do života. A jako poslední nepřítel bude položena Pánu pod nohy na samotném konci věků. Její říše vydá své mrtvé a budou souzeni podle svých činů. A kdo není zapsán v Beránkově knize života, bude odsouzen a uvržen do hořícího jezera. To všechno a ještě mnohem více o naději, kterou máme v Kristu, se dá naučit v domě truchlení.

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

V domě truchlení se setkáváme jenom s vážností, hloubkou i tragikou života zatímco v domě hodování nás čeká je pouze hluk, halas, přepych, nestřídmost, tělesné veselí a plané řeči, nečisté písně a zlehčující žerty. Dům hodování se podobá domu paní Hlouposti, která je halasná a prostoduchá a vůbec nic nezná (Př 9,13). Proto je dům truchlení lepším místem pro každé srdce, které touží po moudrosti. Vždyť právě tady se vedou hovory o věčnosti, vážné debaty o smrtelnosti a pomíjivosti lidského života, z čehož plyne mnohé poučení a užitek. Proto je lepší být na takovém místě a upřít svou mysl k tomu, který život dává i který z tohoto časného života povolává na věčnost, hledat spasení duše skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. (Kaz 7,1)

Kdy můžeme mluvit o tom, že den smrti je lepší než den narození? Je to pravda pouze v případě těch, kdo milují Pána Ježíše Krista a spoléhají se na jeho oběť. Pro ně skutečně platí, že to nejlepší je teprve před nimi, věčná radost a poznávání Boha, život bez hříchu a všech jeho projevů a důsledků – to čeká na svaté na konci jejich životní pouti. Ale pro ty, kdo Pána neznají, kdo ho odmítají a nechtějí se podřídit pod jeho mocnou ruku, ty čeká jenom věčné soužení v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. A i když tento časný život přináší mnohá trápení a bolesti, to, co přijde potom, je v případě bezbožníků neskonale horší a předčí každé jejich očekávání. 

Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. (Kaz 7,1)

Výborný olej je skvělá věc použitelná mnoha způsoby. Podobně je to s dobrým jménem. Zatímco jméno svévolníků zpráchniví, památka spravedlivého bude k požehnání (Př 10,7). Ale stejně jako mrtvé mouchy mohou způsobit, že mastičkářův olej páchne (Kaz 10,1), mohou zlé jazyky svými pomluvami pošpinit výborné jméno, které je nad hojné bohatství (Př 22,1). Přesto to nic nezmění na dobrotě a požehnání jména samotného. Jediné jméno pod nebem, které je dané ke spasení člověka, jméno Ježíš, je svévolníky používané jako kletba a ohání se jím kdejaký hlupák a neznaboh. Nic to nemění na moci, kterou toto jméno má: Každý, kdo toto jméno vzývá, bude zachráněn (Ř 10,13) – tak výborné toto jméno je. 

Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm? (Kaz 6,12)

Člověk je stvořená bytost a jako taková je velmi omezená, jakkoliv se této myšlence brání a odmítá ji. Tento vzdor vychází z hříchu a je ve skutečnosti vzdorem proti Bohu, neboť člověk chce být jako Bůh, rozhodovat a žít nezávisle na Bohu. Nicméně jednoduchá Šalomounova otázka odhaluje nicotnost lidského bytí – kdo oznámí člověku, co bude po něm? Člověk bez Boha odchází do temnoty a věčného osamění, kde je pláč a skřípění zubů a kde bude konfrontován jenom se svými vlastními bezbožnými skutky. Pouze v Kristu má člověk naději a život. Skrze víru v jeho dokonané dílo na kříži se stává Božím dítětem a získává věčný život, jeho budoucnost nebude zmařena. Po odchodu z tohoto světa bude s Pánem už navždy.

Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk? (Kaz 6,11)

Jaký může mít člověk užitek z množství slov? Boží slovo nám velmi jasně říká, aby z našich úst nevyšlo jediné špatné slovo, ale jen dobré, které by pomohlo, které by přineslo milost a požehnání v pravý čas (Ef 4,29). To je skutečně užitečné. Cokoliv jiného je neužitečné, prázdné, hloupé a rouhavé. Ale jen jediný člověk mohl této věci obstát – Pán Ježíš Kristus, dokonalý vzor člověka. Z jeho úst nikdy nevyšlo jediné slovo, které by nebylo k budování a nepřineslo posluchačům milost. A i když z jeho úst vycházela slova soudu nebo dokonce slova prokletí (Mk 11,14), jsou ve výsledku slova požehnání, protože jsou mocným a hlubokým vyučováním pro jeho učedníky. Kéž bychom měli Pánovu mysl i jeho jazyk!

Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?. (Kaz 6,11)

Bůh nás ve svém Slově nejednou varuje před mnohomluvností. Stvořil člověka s jedněmi ústy a dvěma ušima – přesto člověk mnohem víc mluví a mnohem méně naslouchá. Ale Bůh bude člověka volat k zodpovědnosti kvůli každému planému slovu, které vysloví jeho ústa (Mt 12,36). Proto může Šalomoun napsat, že čím více slov, tím více pomíjivosti, prázdnoty, tím více zbytečnosti a planého mluvení. Čím více slov, tím více bezbožnosti, protože pravá zbožnost se projevuje ovládáním jazyka a jeho moudrým používáním. Pohané se snaží umluvit své bohy množstvím slov, zatímco pro svaté platí, že jejich slova mají být nemnohá, když předstupují před Boží tvář (Kaz 5,1). Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10,19), zatímco svatý dává ruku na ústa a pokořuje se před Bohem. 

A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním. (Kaz 6,10)

David v jednom z královských žalmů říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ (Ž 8,5). Člověk je jen stvoření, které se nemůže rovnat Nestvořenému! I když je vrcholem všeho stvoření, pořád je tu Někdo, kdo je nad ním. David pokračuje: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš …“ (Ž 8,6–7). Bůh stvořil člověka ke svému obrazu – tak nestvořil žádného z andělů – a svěřil mu veškerou vládu nad dílem svých rukou. Přesto je člověk jenom stvoření, které se nemůže přít se svým Stvořitelem. A i když to kvůli svému pádu dělá, nepřinese to nikdy nic dobrého, jenom trápení a slzy. 

Cokoli vzniklo, dávno dostalo své jméno. A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním. (Kaz 6,10)

Dříve, než cokoliv vzniklo, bylo to již dávno uspořádáno a pojmenováno v Boží mysli. Před stvořením světa Bůh vyvolil ty, které předurčil ke spasení. Před stvořením prvního beránka, byl již vyhlédnut Beránek, který snímá hříchy světa, a než Bůh stvořil krev jakéhokoliv stvoření, bylo určeno, že převzácnou krví Kristovou budou očištěni všichni, kdo v něj uvěří. Dlouho před tím, než se Slovo stalo tělem, bylo dáno jméno Synu člověka, který měl jednoho dne přijít na svět a znělo Immanuel, Bůh s námi. Také v tomto smyslu není nic nového pod sluncem, ale všechno, co se děje, je přesně to, co Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti připravil, co svou mocí také uskutečnil a co dovede až do úplného konce.

Lepší je, co vidí oči, než za čím se žene duše; i to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 6,9)

České přísloví říká, že „lepší je vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“. Nejmoudřejší z lidí, Šalomoun, to viděl podobně. Touhy lidské duše jsou zrádné, mohou se snadno nechat unášet nerealistickými sny a zavést člověka k honbě za větrem. Křesťan se učí být spokojený s tím, co má (Žd 13,5), protože mu je jasné, že to je od Boha, je to dílo jeho milosti, je to projev Boží dobroty a jeho požehnání a je to přesně to, co člověk potřebuje. Bůh dobře zná naši situaci, ví o všech okolnostech, v nichž se nacházíme, a přesně podle toho s námi jedná. Kéž bychom si osvojili modlitbu starověkého mudrce: „Nedávej mi chudobu ani bohatství“ (Př 30,8–9).