Zamyšlení z Božího slova

Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí … (Kaz 5,9) 

Šalomoun nám má hodně co říci o penězích – a toto je jedna z řady věcí. Peníze nejsou ani dobré ani špatné, ale jsou prostě prostředkem, který nám umožňuje lépe žít v tomto světě. Co však špatné je, je láska k penězům. Nejen že člověk, který miluje peníze, se jich nikdy nenasytí, nikdy jich nemá dost, nenasytí se ani jimi samotnými. Ale nad to je láska k penězům kořenem všeho zla. A v tomto smyslu se peníze stávají velmi duchovní záležitostí, resp. láska k nim, protože vede k mnohému trápení a k tomu, že někteří lidé dokonce zbloudí od víry (1Tm 6,10). Mnohem lepší je milovat moudrost, která člověka chrání od zlého (Př 4,5–6) a vede ho do náruče Pána Ježíše Krista.

Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi. (Kaz 5,8)

Země vydává užitek všem, dokonce i králi, který stojí nade všemi těmi mocnými, kteří převracejí právo a spravedlnost. Bůh ve svém milosrdenství dává potravu všem – dobrým i zlým. Z pole má dokonce užitek i zvěř, která tam nachází pastvu. V ráji vše rostlo samo a přinášelo to plody, které Adam s Evou jedli. Po jejich pádu plodí země kromě toho dobrého také trní a hloží a musí se obdělávat s velikou námahou a úsilím. Přesto Bůh žehná zemi i lidem, takže lidé mohou sklízet plody země a radovat se z hojnosti, kterou Bůh zemi dává. Chvalme Pána za jeho dobrotu, se kterou se ke svému stvoření sklání, a s radostí užívejme všechna požehnání, jimiž nás zahrnuje.

Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. (Kaz 5,7)

I když se zvůle často projevuje mezi těmi, kteří stojí nejníže na společenském žebříčku, je to obvykle proto, že to je umožněno těmi, kdo stojí nad nimi. Často jsou to právě oni, kdo se dopouštějí daleko horšího zla a v daleko širším měřítku, nicméně díky svému postavení ho dovedou šikovně zakrýt. České rčení říká, že ryba smrdí od hlavy. A Šalomoun jinými slovy říká totéž – kde nedochází k prosazování spravedlnosti, tam můžeme vidět hierarchii zla. Ale nade všemi stojí Bůh, který je garantem spravedlnosti a práva a pokud ho kvůli svým důvodům neprosadí v tomto čase, prosadí ho na konci věků, kdy každý bude muset vydat počet ze svých činů zodpovídat se ze svého jednání i nejednání.

Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli… (Kaz 5,7)

Boží slovo jasně říká, že svět leží ve zlém, proto se nemůžeme divit tomu, že jsou bezbranní utiskování, a právo a spravedlnost jsou překrucovány ve prospěch mocných a bohatých. Je to zvůle, která má svůj kořen v lidském hříchu a pramení z lidských srdcí. Ale Boží lid má být solí i světlem tomuto světu a ukazovat na právo, spravedlnost a pravdu. Církev je prorockým hlasem do tohoto světa a kromě toho, že se ujímá bezbranných a utištěných, vyhlašuje Boží soud nad každou nespravedlností i bezprávím, vyhlašuje slavné evangelium, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře, vyhlašuje toho, který jediný je zdrojem vší pravdy a sám je ta Pravda – Pána Ježíše Krista. 

Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha! (Kaz 5,6)

Přestaň snít, postav se nohama na zem a boj se Boha. To je jednoduchá rada, jak si udržet střízlivý pohled na život, jak se vyvarovat prázdných slov a nesplněných slibů. Poznáním Boha a bázní před ním začíná skutečná moudrost. A kde je moudrost, tam nebude ani pomíjivost ani prázdná slova. Kde je moudrost, tam je Pán Ježíš Kristus, který se vyvoleným Božím stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1K 1,30). To je také závěr, k němuž Šalomoun dospívá na samotném konci své knihy: „Boj se Boha a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12,13). „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání“ (1J 5,2).

Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. (Kaz 5,6)

Sny jsou prchavé a pomíjivé. Často se člověk neuváženě zavazuje před Bohem (nebo i před lidmi) slibem, protože nestojí nohama na zemi, ale lítá hlavou v oblacích. Má sny, plány a přání, o kterých ještě důkladně nepřemýšlel, nezvážil, zda a jak je možné je realizovat, ale v povrchním nadšení se zaváže slibem. A potom dochází na slova Šalomouna – samá pomíjivost, prázdná slova. Nespočítal si náklad a dopadnou na něj důsledky jeho pošetilých rozhodnutí. Kéž nás Pán chrání před povrchností, která často hraničí s hloupostí a umanutostí. Prosme ho, aby nás dovedl na hlubinu, do jeho blízkosti, k bázni, u níž začíná moudrost, která se nebude projevovat množstvím (obvykle prázdných) slov, ale jejich závažností. 

Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou? (Kaz 5,5)

Nesplněné sliby, prázdná slova, výmluvy a vytáčky kvůli slibům, které nechceme splnit … Když člověku teče do bot, slibuje Bohu (i lidem) hory doly, ale jakmile těžkosti přejdou, život se příliš snadno a rychle vrací do starých kolejí. Člověk zapomene na své sliby, odsune je stranou, tváří se, jako kdyby je nikdy nevyslovil, nebo dokonce tvrdí, že to byl omyl! Nevyvolá takové jednání Boží hněv? Neměl by se Bůh rozlítit kvůli takové vzpouře? Nad Božím dítětem nevisí Boží hněv, který by přinesl zkázu, ale Otcovské kárání a výchova, která se nikdy nezdá příjemná. V případě nesplněných slibů, se Bůh může dotknout díla, které mělo být v centru našeho slibu. Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu (Ž 50,14)!

… neříkej před Božím poslem: To byl omyl. (Kaz 5,5)

Nedávej unáhlené sliby lidem a už vůbec ne Bohu, aby ses neukázal jako hlupák, když své sliby nesplníš. Nehledej hloupé výmluvy ani před lidmi ani před Bohem. Je lepší se pokořit a vyznat svou vinu, než se vymlouvat a říkat, že to byl omyl. A i kdyby to byl dokonce omyl, nijak to nesnižuje zodpovědnost člověka za to, co říká nebo dělá. Proto Šalomoun varuje své čtenáře před zbrklostí, leností a lehkovážným jednáním. Boží posel je v tomto verši ztotožněný se samotným Bohem, který je svatý. A i když je plný milosti a slitování, je také naprosto spravedlivý. Proto musíš jít ke Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání a učit se od něj, jak být tichý a pokorného srdce.

Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo. (Kaz 5,4)

Slova mají moc budovat i bořit. Jazyk je mocný nástroj a je možné ho používat k budování i ke zkáze, k proklínání, pomlouvání, manipulaci. Nesplněný slib vyřčený ústy dovedl k hříchu celé tělo, protože člověk neudělal to, k čemu se zavázal. Hle, jak snadno se vlastní ústa mohou stát svůdcem vlastního těla. Je to jeden z hříchů, který asi nejvíce ignorujeme, zlehčujeme, nebereme ho vážně a stačí nám i ta nejslabší výmluva. Ale Boží příkaz je prostý: „Nedovol svým ústům!“ Jakub říká, že kdo nechybuje slovy, je dokonalý muž, který dovede udržet na uzdě celé své tělo (Jk 3,2). Jeho ústa už neslouží hříchu, ale chválí toho, který nás vykoupil svou obětí a posvětil svým Duchem. 

Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. (Kaz 5,4)

Slib je dobrovolný závazek. Člověk nemusí slibovat, když nechce, ale pokud slíbí, je to závazek, který musí splnit. Je lepší neslibovat, než se zavázat slibem a potom ho nesplnit. Mezi těmi, kdo smějí pobývat na Hospodinově svaté hoře, jsou ti, kteří nemění, co odpřisáhli, i kdyby to mělo být k jejich škodě (Ž 15,4). Bůh nám ukazuje, jak moc si cení přímosti a poctivosti. Ale nad to vše je lepší a Bohu příjemnější moudrost, která se nezavazuje sliby, ale jedná v souladu s tím, co říká. Je hluboko zakotvená v pravdě a je čistá, protože přichází shůry, od Boha, který nemůže lhát, který je zdrojem pravdy a všechno, co slíbil, do puntíku splní. 

Co slíbíš, to splň! (Kaz 5,3)

Zdá se, že je to velmi jednoduché a černobílé – tvé slovo ať je „ano, ano“ a „ne, ne“. Co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37). Nejde jenom o sliby a o sliby Bohu, ale jde o slova, o přístup, o celý způsob života. A i když jsou v tomto světě věci, které leckdy úplně černobílé nejsou, v naprosté většině případů je možné se postavit černobíle. Buď mohu z celého srdce zastávat pravdu, nebo se mohu snažit dělat kompromisy a poskakovat na obě strany. Jedná se o pravdu a přímost – dvě věci, které jsou základem skutečné zbožnosti a bez nichž není možné skutečné chození s Bohem. Získej pravdu, zamiluj se do ní, drž se jí a jednej podle ní!

… neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. (Kaz 5,3)

Hlupák je každý, kdo se vzpírá Bohu, kdo ho neposlouchá, kdo odmítá cesty Boží moudrosti, její rady i ponaučení (Př 1). Až přijde soužení a tíseň Boží moudrost se takovým vysměje (Př 1,26). Stejně se Bůh dívá na každého, kdo se ukvapuje ve svém srdci a svými slovy, kdo dělá závazky vůči Bohu, ale k jejich plnění se nemá. Bůh chce vidět věrnost, která se nebude projevovat prázdnými slovy, ale která dojde naplnění ve skutcích. Muž, který klame slibováním darů, je jako mraky s větrem, ale bez deště (Př 25,14). Kromě falše a podvodu je takový člověk nepochybně hlupákem, protože nedokáže a nechce stát za svým slovem. A jenom v Kristových ranách může najít skutečnou moudrost.

Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání. (Kaz 5,3)

Když nás Boží slovo vede k tomu, abychom neslibovali nebo nepřísahali (Mt 5,34; Jk 5,12), mluví přesně o takovém závazku, který je učiněn Bohu. Nemáme přísahat, ale naše slovo má být ano, ano a ne, ne. Co slíbíme Bohu, musíme bez meškání splnit. Bůh je sice v nebi, ale nebe je Božím trůnem, takže znovu je tady řeč o veliké slávě, která doprovází každý slib, který je daný Bohu. Kdo slibuje a neví komu, je hlupák. Kdo se ukvapuje, protože si myslí, že Bůh je v nebi, tedy daleko a proto člověk nemusí spěchat se splněním svého slibu, je taktéž pošetilcem, v němž Bůh nemá zalíbení. Kéž Pán Ježíš učiní naší cestu přímou, aby byl náš život prozářen pravdou jeho Slova.

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Když nechá hlupák zavřená ústa, může být dokonce pokládán za moudrého (Př 17,28). Ale obvykle to tak dlouho není – jedná se o hlupáka a množství slov je jeho „ozdobou“. Nedokáže mlčet, ale musí se ke všemu vyjádřit, všechno okomentovat a zjevně se nespokojí s málem slov, ale ozývá se mnoha slovy. Podobně vypadá také jeho modlitba. Možná dokonce vyznává, že množstvím slov Pána Boha nepřesvědčí, ale jeho jednání se neshoduje s tímto vyznáním. Jeho srdce není spokojené v Bohu, nýbrž přetéká množstvím pošetilosti, a jeho ústa je „jenom“ vynášejí na povrch. Nerozumí tomu, že mluví ke svatému Bohu, ale chovají se jako pošetilci, kteří rozsévají množství bezcenných a prázdných slov kolem sebe. 

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Je tady příčina a důsledek v souvislosti s modlitbou. Úmorná vyčerpávající lopota naplňuje mysl sny, které jsou spíše ke škodě než k užitku. Člověk, který se nadmíru zaobírá péčí o své živobytí, je často zabrán do snů o tom, jak se bude mít lépe a nebude se muset starat. Jeho srdce, mysl a ani jeho slova se nesoustředí na slávu Boží, na úctu před Bohem, na tichou a pokojnou zbožnost. Místo toho se zabývá sny, které se nikdy nestanou skutečností, nejsou nikdy převedeny do skutků, nevedou ke slovům chvály a k modlitbám, které by mohly vést k jejich naplnění. Je to jen plané snění o tom, co by, kdyby … Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží (1Pt 5,7).

… tak ať jsou nemnohá tvá slova. (Kaz 5,1)

Ani náš Pán neměl problém s tím, aby opakoval svou modlitbu a to hned několikrát, když se v Getsemane modlil za to, aby od něj Otec odňal kalich, který mu byl určen (Mk 14,39). A svým učedníkům dával za vzor vdovu, která vytrvale chodila za nespravedlivým soudcem s tím, aby se ujal její pře. Přesto také vyučoval, že člověk nebude vyslyšen kvůli množství svých slov. Není tedy problém v tom, aby se člověk modlil celou noc nebo aby s vroucí horlivostí opakoval stejná slova, ale je zakázáno modlit tak, jak to dělají pohané – aby bylo slyšet mnoho slov, aby to bylo mluvení pro mluvení, aby to vypadalo velmi svatě, protože je to velmi dlouhé. Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení!

… neukvapuj se v srdci … vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi … (Kaz 5,1)

Dej si pozor na své srdce, když máš pronést slovo před Pánem – on je vznešený a svatý. Pán Ježíš učil své učedníky, aby se modlili slovy „Otče náš, který jsi v nebesích“ (Mt 6,9). Vždy si máme připomínat, že náš Bůh je velký a přebývá na výšině, zatímco my jsme na místě, které je podnoží jeho nohou. My jsme hlína a prach, polní kvítí, které tu chvíli je a pak už není, ale náš Bůh přebývá na nejvyšších místech a nebesa nebes ho nemohou pojmout. Je vyvýšený, svrchovaný, dělá všechno, co chce. Proto k němu musíme přistupovat s velikou úctou a s bázní a vždycky důkladně zvažovat, jaká slova vypouštíme ze svých úst a čím je naplněné naše srdce. 

… neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem. (Kaz 5,1)

Není nic jednoduššího než pronášet ukvapená slova před Bohem. Naše povrchnost a neochota přemýšlet ve svém srdci, rozjímat – nejenom nad Božím slovem, ale i nad vlastními slovy – nás vedou k tomu, že se snadno proviňujeme před Boží tváří. Pod zbožnou frází „vylévání srdce před Pánem“ lidé často plácají nesmysly a pronášejí prázdná, hloupá a neužitečná slova, aniž by si uvědomovali, že jsou určena Králi králů. Bůh nebude pohnut množstvím slov ani jejich krásou či vzletností, ale může být dotčen jejich prázdnotou, nevhodností nebo lehkovážností s níž jsou pronášena. Mnohdy je jistě mnohem lepší dát si spolu s Jobem ruku na ústa, vyznat vlastní bezvýznamnost (Jb 40,4) a nechat se poučit od Vševědoucího. 

… neukvapuj se v srdci … (Kaz 5,1)

Dávej pozor na své srdce, hlídej si ho, střez ho nade všechno ostatní. Vždyť ze srdce vychází život (Př 4,23). Neukvapuj se v srdci! Co na srdci, to na jazyku – ukvapené srdce znamená hříšná ústa, protože ústa mluví, čím srdce přetéká a pokud přetéká ukvapeností, což je pošetilost, budou ústa chrlit pošetilost. Zachovej své srdce v pokoji, protože kdo věří, nemusí spěchat (Iz 28,16). Srdce, které spočívá v Pánu a je naprosto spokojené v jeho milosti, bude srdcem, které se neukvapuje ve svých závěrech, ve svých soudech, ve svém rozhodování, ale bude hledat Pánovu vůli v pokoji, se vší milostí, kterou od Boha přijímá. Svěř své srdce Ježíši a už nikdy nemusíš spěchat a jednat ukvapeně, ale vždy budeš jednat v lásce a pokojně. 

Ústa spěšně neotvírej … (Kaz 5,1)

Jak málo slov stačí k tomu, aby bylo řečeno mnoho věcí! Ústa jsou skutečně takovým otevřeným oknem do srdce/duše člověka. Čím srdce přetéká, to ústa mluví (Mt 12,34). A kdo odpovídá dřív, než vyslechne druhého, dopouští se pošetilosti a měl by se rdít hanbou (Př 18,13). Každý člověk by měl být pomalý k naslouchání a pomalý k mluvení. Je snadné mluvit bez znalosti souvislostí, bez pochopení, bez lásky. Ale Boží slovo říká, že Bůh vidí do nitra člověka a posuzuje ho podle jeho srdce. Proto neotvírej spěšně ústa! Vyznej Pána Ježíše svými ústy, věř v něj ve svém srdci a jednej v souladu s tímto svým vyznáním i vírou!

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého. (Kaz 4,17)

Hlupák je nepoučitelný, proto neví a nechápe, že dělá něco zlého. Hloupost úplně zaslepuje a ohlušuje, takže hlupák neslyší volání Moudrosti, která stojí u vchodů do městských bran a volá všechny, kdo jdou kolem, aby přišli k ní, ani nevidí nádheru domu, který vystavěla (Př 9). Moudrý je pohotový k slyšení, bere si k srdci rady a napomínání a jeho oběti nejsou marné, ale Bůh v nich má zalíbení. Moudrý naslouchá jak slovům moudrých, v jejichž společnosti se rád nachází, tak samotnému Bohu, když promlouvá se svém Slově. Drží se Slova života a osvěcuje jím svou cestu, zatímco cesta hlupáka se ubírá temnotou a on o tom ani neví a nevšímá si toho. 

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí … (Kaz 4,17)

Kazatel připomíná místo slyšení ve zbožnosti. Naslouchat je lepší, než přinášet oběti. Naslouchat lidem, ujít s nimi kus cesty, vyjádřit svou účast a porozumění, prokázat milosrdenství – pokud toto chybí, je třeba klást si otázku, s jakým postojem jsou přinášeny oběti Bohu (viz Iz 1,13–17). A především naslouchat Bohu, poslouchat jeho Slovo, rozjímat o něm a jednat podle něj, to je podle samotného Hospodina výtečnější než obětní hod, než tuk beranů (1S 15,22). Oběť svévolníků má Hospodin v ohavnosti, ale raduje se z těch, kdo jsou přímého srdce a má zalíbení v jejich modlitbách (Př 15,8). Takové srdce přináší oběti chvály i milosrdenství a především dává sebe sama Bohu jako oběť živou, svatou a Bohu milou. 

Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. (Kaz 4,17)

Zbožný (přinejmenším zpočátku) král Šalomoun dobře věděl, že k Bohu musí přistupovat s velikou bázní. Jde tak daleko, že nabádá člověka k tomu, aby si dával pozor na každý krok, když jde do Božího domu, aby zkoumal své srdce i své cest – zda jsou jeho cesty přímé před Pánem a zda je jeho srdce čisté. Na každém kroku může člověk upadnout, uklouznout, vzdálit se od Boha, znečisti se nebo se namočit do hříchu. A věřící Nové smlouvy musí být ještě ostražitější, protože Duch svatý si z něj, z jeho těla, učinil svůj chrám, takže každý krok je cestou (do) Božího domu. Proto musí být každý krok křesťana svatý a jeho pohled se musí neustále upírat k Pánu Ježíši Kristu. 

Nesčetný byl všechen lid, jemuž byl v čele, ale radovat se z něho nebude už příští pokolení. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,16)

Zde je další pomíjivost, kterou Šalomoun popisuje. I když původně za králem stálo obrovské množství lidu, bude stačit jen pár let a tito lidé pominou. Nezbydou ani oni ani ten, kdo jim stál v čele.  Další pokolení se bude muset spokojit s novým králem, který nastoupí po tomto. Starý král pomine a právě i ti, kteří ho poslouchali. Ale kromě toho je tady ještě král, který usedl na trůn svého otce Davidu, byla mu dána veškerá moc na nebi a na zemi. A i když v tuto chvíli není jeho vláda všem lidem, jednoho dne bude zjevena a on zazáří ve své slávě a nádheře a jeho lid ho bude uctívat na věky věků. 

Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm. (Kaz 4,15)

Nezdá se, že by Šalomoun chválil moudrost lidu – spíš to vypadá, že poukazuje na jeho přelétavost. Lid se nabažil starého vládce, ale nikoliv kvůli jeho hlouposti – prostě proto, že vládl již příliš dlouho a nový vládce znamenal nějakou změnu. Přesně tak to často bývá, že lidé příliš dobře nerozumění tomu, co dělají, nerozlišují, protože nepřemýšlejí. Přemýšlení je těžké a mnohdy skutečně bolí, zatímco změna je snadná a slibuje něco jiného. Lidé se rychle nabaží toho, co je zde nějakou dobu a nezáleží na tom, zda je to dobré, či špatné, zda je vládce moudrý, či hloupý. Je to lehkomyslnost a nestálost, která vítá cokoliv nového. Jeden den se raduje z přicházejícího Krále, zatímco druhý den volá: „Ukřižuj ho!“

Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království. (Kaz 4,14)

Jednou ze čtyř věcí, kterou země nemůže unést, je otrok, který kraluje (Př 30,22)). A jinde čteme, že chudý muž, který utiskuje nuzné, je jako déšť, který odplavuje půdu, ale nedává chléb (Př 28,3). Obojí mluví o člověku, který se nepoučil z toho, v čem žil a co zakusil. Zůstal hlupákem a jako hlupák se stal autoritou nad ostatními. Nerozumí tomu, proč je na místě, na které ho Bůh postavil, nechápe v čem je spravedlnost, právo a pravda, ani jak má tyto věci prosazovat vůči těm, kdo jsou slabí a nemohou se jich domoci. Chvála Bohu za jeho Syna Ježíše Krista, krále, který odložil všechnu svou slávu a stal se chudým kvůli nám, aby my, jeho chudobou zbohatli (2K 8,9). 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Hle, jak jednoduše Šalomoun popisuje hloupost: „Nedovede přijmout poučení.“ To je základ a podstata hlouposti. Moudrost je na dosah, dokonce volá a zve, ale hloupost si vystačí s pasivitou, se zatvrzelým srdcem, se neslyšícíma ušima. A pokud přece jen slyší, reagují na lživá slova v líbivém pozlátku: „Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží“ (Př 9,17). Nezáleží na stáří člověka, ale na ochotě srdce. Nezáleží na zkušenostech, ale jde o moudrost. Nezáleží na souhlasu s poučením, radou nebo napomenutím, ale na jednání podle nich. Kdo slyší a nejedná, klame sám sebe (Jk 1,22). Takový člověk je hlupák, i kdyby to byl král! A je-li králem, hřeší proti Bohu, který ho ustanovil, svádí lid a proviňuje se proti němu. 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Dokonce i chlapec, nuzný mladík, může být moudrý. To bylo něco, co sám Šalomoun zakusil na vlastní kůži. Jako mladíček byl povolán k tomu, aby nastoupil na trůn po svém otci Davidovi. A od Boha žádal jenom jedno jediné – aby měl moudrost. A Bůh ho obdaroval takovou moudrostí, jakou neměl nikdo před ním ani po něm a spolu s ní ho zahrnul také bohatstvím a slávou. Bůh zaslibuje, že každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, vyslyší, a obdaruje ho moudrostí shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Plnost této moudrosti je Pánu Ježíši Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne! (Kaz 4,12)

Pokud se někdo zlý chystá přepadnout nebo okrást jednoho, přátelství a spojenectví s druhým ho může zachránit. Když se satan snaží útočit na osamělého křesťana, snadno ho dostane do léčky a svede k hříchu. Ale pokud je křesťan ve společenství, pokud je podpírán bratrem nebo sestrou, mohou se společně postavit nepříteli i jeho vábení a obstát ve víře. A co teprve trojitá nit! Ať už mluvíme o fyzické komunitě, o rodině či místním společenství, nebo o rodině víry, obojí nám pomáhá nepoddat se zlému nepříteli. A i kdybychom mluvili jenom o dvou křesťanech, můžeme vždycky počítat s dalším, který přítomný všude tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu – s Pánem Ježíšem Kristem. S ním nelze nevyhrát!

Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? (Kaz 4,11)

Osamělý člověk může sám sebe jen obtížně zahřát – jsou potřeba alespoň dva, aby se mohli opřít jeden o druhého a rozproudit v žilách krev. Tato pravda, stejně jako mnohé jiné, platí jak tělesném slova smyslu, tak také v duchovním. I když jsme spaseni osobně a jenom jako jednotlivci, každý sám za sebe, společně se stáváme tělem. Víra jednotlivce, zůstane-li sám, bude obvykle chřadnout, uvadat a chladnout. Teprve když se spojí s bratrem nebo sestrou, začne se rozněcovat žár Kristovy lásky, která se může vylévat na druhého. Srdce se rozehřeje vírou a zapálí se láskou ke Spasiteli, který nás zachránil ke chvále své slávy, abychom v jednotě Ducha podpírali jeden druhého a budovali se navzájem v milosti a v pravdě.