Zamyšlení z Božího slova

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 1,13)

Šalomoun předkládá svým čtenářům události zachycené na prvních stránkách Bible. Mluví o pádu člověka a o prokletí, které kvůli tomu přišlo, takže člověk nyní musí v potu tváře dobývat svůj chléb a země mu vydává jenom trní a hloží (Gn 3,17–19). To je úmorná lopota, která byla vložena na všechny potomky Adama. A jedině zaslíbený potomek Evy, Ježíš, může vysvobodit člověka z této úmorné lopoty a dát jeho práci a jeho životu plný smysl. On volá všechny, kteří těžce pracují a namáhají se, aby přišli k němu a nalezli odpočinutí svým duším. Kristus vysvobozuje z prázdnoty, úmornosti a lopoty lidského bytí a uvádí každého, kdo v něho věří do svobody Božího dítěte a radosti spasení z milosti skrze víru.

Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. (Kaz 1,12)

Aby potvrdil svá úvodní prohlášení a ujistil své čtenáře o své důvěryhodnosti, nebojí se jim Kazatel znovu zopakovat, kým je – králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Je králem z jedné jediné lidské rodiny, které byla z Božího rozhodnutí dědičně svěřena vláda nad Izraelem. A přestože můžeme říci, že každá vláda je od Boha (Ř 13,1–2), mimo potomstvo Davidovo nemá žádný člověk nárok na to, aby vládl nad druhými lidmi. I potomci Davida v Jeruzalémě měli být králi jen do té doby, dokud nepřijde onen zaslíbený Syn Davidův, který bude Spasitelem světa, Pán Ježíš Kristus. Nyní je to on, kdo je svrchovaným vládcem nad Božím lidem, jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, a jemu se budou všichni lidé jednoho dne zodpovídat. 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Člověk je jako pára nad hrncem, která se na chvilku objeví a hned zase zmizí. A spolu s ním mizí také veškeré dílo jeho rukou, jeho myšlenky, pocity, jeho vztahy. Nikdo nemůže uchovat to, co bylo a ani ti, kdo přijdou po nás, neuchovají to, co je zde nyní a co bude v budoucnosti. Bez Boha, který dává tomu všemu smysl, je celý lidský život jen marnost, koloběh věcí, které jsou samy o sobě velmi nudné a únavné. Ale když Boží pravda zazáří do srdce člověka, chmurné mraky jsou rozehnány a životem prozáří světlo naděje, světlo smyslu, objevuje se budoucnost, která je slavná, krásná, nekonečná a neporušená hříchem – a jako taková může být uchována na věky věků. 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Další hořká rána našemu sebevědomí. Kolik z nás je schopno vyjmenovat všech osm svých praprarodičů? Nebo své spolužáky z první třídy? Myslíme si, že jsme tak důležití v tomto světě, že by bez nás nemohl fungovat, ale skutečnost je taková, že se tu jen nakrátko objevíme – stejně jako všichni lidé před námi a kolem nás – a hned zase zmizíme. A budeme zapomenuti stejně, jako všechny ty generace lidí před námi, ačkoliv slunce bude i nadále vycházet a zapadat a vody se budou vlévat do moří a znovu vyvěrat ze svých pramenů. Ale Bůh zná každého jménem a každý se bude muset jednoho dne postavit před jeho tvář. Proto potřebujeme dobrého Obhájce, který řekne: „Za toho bylo zaplaceno, ten je můj!“

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Koloběh života a smrti, plynutí vody, pohyb nebeských těles – to všechno je stále stejné. A totéž platí o lidském srdci, lidských touhách, motivech, pocitech i o lidském jednání. Dnes, stejně jako v dávné minulosti, se rádi vyhříváme na výsluní lásky, hledáme povzbuzení v naději, jsme zaplavováni vděčností. Můžeme však vidět také stejnou ctižádostivost, chamtivost, pýchu nebo smyslnost. Všechny ctnosti, jichž je možné dosáhnout, právě tak jako hříchy, do nichž je možné se propadnout, jsou tady dnes stejně, jako tomu bylo i v dobách minulých. Je-li něco nového, může to být jenom v Kristu – nové narození, nový život, nová přirozenost, očištění od hříchů, nové smýšlení, nové city, nová spravedlnost, pravda, která nově září jako světlo a proměňuje celý lidský život.

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Mnoho věcí je skutečně v nějakém slova smyslu nových, protože dříve tady nebyly, ale nyní tady jsou. Žijeme v době překotného technologického rozvoje. Technologie, jimiž dnes disponujeme, zde před několika staletími nebyly, protože zde nebyly zdroje, které máme k dispozici dneska. Ale vypadá to, že zde byly technologie jiné, které dnes neznáme (kdo by byl dnes schopen postavit např. egyptské pyramidy?). Přes to vše musíme říci, že principy života zůstávají stále tytéž. Všechno se stále točí dokola a věci jsou tak únavné, že se to nedá vypovědět. V dávných dobách to bylo stejné, jako je to dneska. Je něco nového, co bychom mohli říci o lidském srdci? Od pádu člověka je stále stejně hříšné a vzpurné, jako bylo tenkrát.

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. (Kaz 1,9)

Všechny věci v tomto světě se stále dokola opakují. Lidská přirozenost, lidské smýšlení, způsoby jednání, vnímání i prožívání věcí jsou stále stejné generace za generací. Padlé stvoření, které díky své hříšnosti tíhne ke zlu, nikdy nemůže přijít s něčím novým. Co se dělalo, dělá se stále a bude se dělat i v budoucnosti. Proto je historie učitelka života. Proto může Šalomoun napsat, že není nic nového pod sluncem. Skutečně není nic nového v nás a s námi, lidmi. Jenom Bůh činí nové věci. Ve své moci vstupuje do stvoření a ze starého činí nové, z padlého člověka činí Boží dítě, které je obnovené Boží milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista a místo srdce kamenného dává srdce masité a měkké. 

Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. (Kaz 1,8)

Je úchvatné a poučné pozorovat všechno, co se pod sluncem děje. Je fascinující dívat se na zázraky stvoření. Přesto je to nakonec únavné, protože ani oko ani ucho ani žádný jiný smysl člověka se nemohou plně uspokojit tím, co přichází zvenčí. Ani kdyby člověk shlédl veškerou nádheru stvořeného vesmíru, jeho oči se tím neuspokojí, a i když se jeho duše na chvilku potěší tou krásou a velikostí, nakonec stejně zůstane prázdná a neuspokojená. Přestože jsou naše smysly fyzické, jejich naplnění musí přijít zevnitř, musí být duchovní. Jen Bůh sám může nasytit hlad naší duše a přivést naše smysly k plnosti. Ve víře v Pána Ježíše Krista je naše oko nasyceno jeho dokonalým dílem a naše ucho naplněno dokonalostí zvěsti evangelia.

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. (Kaz 1,8)

Neustálé opakování téhož je jasným odrazem lidského pachtění. Slunce vyjde každý den na svém místě a spěchá k západu, vody mizí v hlubinách moří a zase vracejí zpátky k pramenům potoků a řek, lidé přicházejí a odcházejí. To všechno je tak monotónní, jednotvárné, únavné. A i když se to všechno neustále mění, nepřináší toto opakování skutečnou změnu. Pouze příchod Božího syna na svět v těle, jako má hříšný člověk je takovou změnou, která mění úplně všechno. Sám Bůh sestoupil ze své slávy a vstoupil do světa hříšných lidí. Únavná šedivost jednotvárnosti byla prosvícena mnohotvarým světlem nekonečné moudrosti. Ježíš Kristus přišel na svět, aby se stal spasitelem lidí a přinesl odpočinutí od veškeré únavy a jednotvárnosti spojené s hříchem. 

Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. (Kaz 1,7)

Zdá se, že k tomu, aby člověk pochopil některé přírodní jevy, nepotřebuje velké znalosti fyziky ani komplikované počítačové modely, ale stačí mu obyčejná pozorovací schopnost a zdravý rozum. Šalomoun pozoruje vody na zemi a vody na nebi a všímá si jejich nepřetržitého koloběhu. Je v něm také jistá stabilita, nepohnutelnost, ale i únava a neklid.  Podobně jako vody všech řek nemohou přeplnit moře, ani střídání lidských pokolení nemůže uspokojit přirozenost člověka, naplnit lidské touhy, obohatit nitro o plnost věčnosti. To lze nalézt jen u Boha. Jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista může začít naplňovat své nitro bezbřehým oceánem Boží lásky, moudrosti, radosti i odpočinutí. „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho mi vzejde spása“ (Ž 62,2).

Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. (Kaz 1,6)

Lidé, nebeská tělesa i zemské živly jsou v neustálém koloběhu. V tom všem je nepochybná stabilita, navzdory tomu, že se všechno neustále mění. Bůh nad tím vším kraluje. Bůh vládne nad lidskými životy od zrození po skonání, Bůh řídí nebeská tělesa, která stvořil, aby určovala den a noc (Gn 1,14–19), Bůh dohlíží na všechny větry, které vanou nad zemí. Na základě našeho pozorování můžeme rozumět větrům jako pohybu vzdušných mas, které jsou v atmosféře, nicméně Bůh je ten, kdo je stvořil, Bůh řídí jejich pohyb, Bůh určuje jejich sílu i směr, Bůh má ve své moci veškerý jejich pohyb i jejich intenzitu, Bůh naplňuje větry vodou nebo jim dává sílu tornáda. To všechno je v jeho ruce a všechno je to k jeho slávě.

Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. (Kaz 1,5)

Moudrý kazatel je dobrý pozorovatel a sleduje všechny věci, které jsou v jeho dosahu. Stejně jako pokolení střídá pokolení, východ a západ slunce se střídají den za dnem. Všechno se střídá s železnou pravidelností a každý den představuje změnu právě tak jako se mění generace za generací. Nic nezůstává stejné. I když je svět stále světem, každý den je tu nový východ a nový západ slunce. A každý den nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou. Každý den slunce i měsíc svědčí o všemohoucí ruce Stvořitele a vyhlašují jeho velikou moc i věrnost. Stejně jako slunce dychtivě tíhne k místu, odkud znovu vzejde, všechny věci v tomto světě spějí ke svému cíli a hlasitě oslavují našeho Boha.

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Všechno se mění, generace střídá generaci, mění se i tvář země, ale země sama stále trvá. Nebude v této podobě trvat navěky, ale ani nezanikne – bude postavena před soud, projde žárem a bude obnovena do slávy a dokonalosti nového stvoření. Jan viděl od Boha sestupovat nové nebe a novou zemi – místo, kde nebude žádná pomíjivost, žádná marnost ani žádné pachtění. Zde bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu a Boží lid se bude navěky radovat ze svého Spasitele, bude ho oslavovat a poznávat život, který je v něm. Tato nová země bude trvat navěky a nebude zde žádné pokolení, které by vzalo za své, budou zde jenom svatí, jimž sám Bůh setře každou slzu z očí. Všechno bude nové.

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Moudrý Kazatel pozoruje změny v tomto světě. Věci se pořád mění, což nutně neznamená, že se vyvíjejí nebo mění svou kvalitu. Taková změna se může klidně stát modlou bezbožného náboženství, ať už je to modernizační změna nebo dnes tak aktuální klimatická změna. Ale samotná změna je prostě součástí koloběhu života – pokolení za pokolením přicházejí a odcházejí. Všichni lidé v každém pokolení dříve či později zmizí jako pára nad hrncem a všechno jejich dílo spolu s nimi. To je pomíjivost a marnost lidského života. Pouze ten, kdo činí vůli Boží, zůstává na věky, protože Boží vůlí je, abychom věřili v toho, kterého poslal, v jeho Syna, Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil na kříži Golgoty.

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 1,3)

V čem spočívá hlavní podstata veškeré marnosti? V pomíjivosti. Veškeré výtvory všeho lidského pachtění jednoho dne pominou. Dokonce i ty, které vypadají, že vydrží navěky. Ať už jsou výtvory fyzické, jako např. pyramidy, nebo duševní (díla velkých spisovatelů), jednoho dne vezmou za své. Boží slovo jasně říká, že živly se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud (2Pt 3,10). Dokonce i ti, kteří už přešli ze smrti do života skrze víru v Pána Ježíše Krista, musí dávat dobrý pozor, aby stavěli z toho, co nepomine, protože i jejich dílo projde ohněm a obstojí jenom to, co je postaveno na Kristu, jenom ty skutky, které pro nás on sám připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10).

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Všechno skutečně pomíjí. Kamkoliv se člověk v tomto světě podívá, vidí pomíjivost, marnost, vidí druhý termodynamický zákon v praxi – všechno směřuje ke svému rozkladu, k tomu, aby docházelo k naprosto minimální spotřebě energie. Všechny věci tohoto světa, všichni lidé tohoto světa, dokonce i všechny lidské výtvory – rukou i mysli – to všechno je pomíjivost, marnost. Více než polovina výskytů slova pomíjivost ve Starém zákoně je v této knize moudrého Kazatele. Dívá se na svět z hlediska věčnosti a vidí, že co není z Boha, neobstojí. Ale my jsme nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, ale převzácnou krví Kristovou a nezrodili jsme se z pomíjitelného semene, ale skrze živé a věčné slovo Boží. Díky tomu činíme Boží vůli a tak zůstáváme na věky (1J 2,17).

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Moudrý král nám předkládá název své knihy a její hlavní téma – pomíjivost, marnost. Jeho otec David o této marnosti světa nejednou mluvil ve svých žalmech. A Kazatel to vyhlašuje jako popis života v tomto svět bez Boha. Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1J 2,16) je marnost a pomíjivost, protože to není z Boha, ale ze světa. Konec těchto věcí je den za dnem blíže a jednoho dne se to všechno rozplyne. Zůstane jenom to, co je nepomíjitelné, co je z Boha, zůstane jenom nové stvoření zrozené z Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista. A to je naprostým protikladem pomíjivosti – je věčné.

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Král v Jeruzalémě! První král toho místa je Melchísedech, král pokoje, jehož uctil Abraham svým desátkem a s nímž měl společenství. Také Šalomoun byl králem, který se narodil v Jeruzalémě a vládl odtud zaslíbené říši od veliké řeky (Eufratu) až k moři. Přesto ani on nebyl králem toho správného Jeruzaléma, který je shůry. Jeho Jeruzalém byl obrazem otrokyně a žil v otroctví zákonu i se svými dětmi, ale budoucí Jeruzalém, jehož králem je Ježíš, je svobodný (Ga 4,26). Jenom Ježíš nás osvobodil od otroctví hříchu a smrti, vykoupil nás z moci zákona a dal nám skutečnou svobodu Božích dětí. On je tím skutečným králem, o němž mluví také kniha Kazatel, který nás uvádí až před Boží tvář v lásce a v pravdě.

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Také další dvě slova prvního verše knihy Kazatel jsou doslova nabitá významem. Syn Davidův vede své čtenáře k moudrosti v tomto světě, kterou je možné získat jenom od zaslíbeného Syna Davidova, který přišel, když se naplnil stanovený čas a narodil se z ženy, jako se rodí všichni ostatní lidé s tím rozdílem, že nebyl počat mužem, ale Duchem svatým a proto byl svatý, bez hříchu. Šalomoun, zaslíbený syn Davidův, který vybudoval chrám z kamene a dřeva, zlata a stříbra, tak ukazuje na Ježíše Krista, který vybudoval chrám ze svého těla, a buduje ho z živých kamenů, které opracovává Duchem svatým a spojuje je láskou, která je vylitá do jejich srdcí. To je skutečný chrám Ducha, dům Boží, církev živého Boha.

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Hned první dvě slova této starodávné knihy nás vedou na cestu k Pánu Ježíši Kristu. Kazatel, který napsal tuto knihu, dostal od Boha jméno Jedidjáš, což znamená Hospodinův miláček (2S 2,25). Kazatel, který přišel a kázal a vyučoval jako ten, kdo má moc, byl označen přímo Božím hlasem z nebe, když zaznělo: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil (Mt 3,17), toho poslouchejte (Mt 17,5). Duch Kristův inspiroval Kazatele Šalomouna, aby také touto knihou vydal svědectví o Boží velikosti a slávě, aby svědčil o Pánu Ježíši Kristu a vedl nás k tomu, abychom ho chválili a uctívali. Kéž jsou i dnes naše mysl a srdce cele zaměřeny na toho, který má moc proměnit celý náš život a dovést nás do věčné slávy.