Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ (Gn 17,16)
Co přesně tady Bůh Abrahamovi říká? Říká mu tytéž věci o Sáře, které před chvílí řekl jemu samotnému, je to totéž zaslíbení, které Bůh dal jemu – nové jméno, požehnání, potomek – syn, pronárody, králové. A je to naprosto pochopitelné, vždyť Sára byla jeho vlastní žena. Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Bůh svou mocí způsobí to, co bylo z lidského pohledu naprosto nemožné – nejen, že Sára byla neplodná, ale – jak říká Písmo – ustal její ženský běh. Pokud z ní mají vzejít králové, musí Bůh udělat zázrak. A Bůh ho skutečně udělal. Bůh je Bohem zázraků a je stále stejný, včera, dnes i navěky.
Celá Píseň Šalomounova vám tak vypisuje to nejvzácnější, čeho může člověk na světě dosáhnout – takový přesladký vztah k onomu nebeskému Pánu a takovou radost z tohoto vztahu. A to vše vypisuje Šalomoun, ale nejen on; to platilo již 3000 let před ním, jak uvidíte. To je dílo Boží.
Kázání v mém sboru je opravdu nudné. Co s tím mohu dělat? Předpokládám, že nejste tím kazatelem, o kterém je řeč, ale pokud se mýlím, následující rada by vám mohla být přesto užitečná. Nudné kázání může být i věrným kázáním. Byla by to tragédie, mělo by to být výjimkou, ale je to možné. Nevzdávejte to s věrným kazatelem, který bojuje o to, aby byl živý a poutavý.
Na prvním místě jsou starší správci (viz Tt 1,7). Starají se o to, co jim bylo svěřeno. Každý křesťan je správce – nikdo z nás nemá nic, co by mu Bůh nedal. Bůh nám svěřil všechno, co máme, ale i všechno, co jsme, co umíme, v čem vynikáme. A my máme být dobrými správci těchto hřiven, které Bůh dal každému – i tomu nejmenšímu z nás. Ovšem starším bylo svěřeno ještě něco vzácnějšího.
Mírný, ale zároveň nekompromisní papež? Papež, jenž se plně věnuje míru a dialogu? Je ještě příliš brzy na to, abychom mohli definitivně zhodnotit pontifikát papeže Lva XIV. Rok po jeho zvolení (8. května 2025) však lze rozpoznat několik klíčových témat, která potvrzují to, co bylo zřejmé již na počátku jeho pontifikátu.
Každému údu církve má být známo, že Bůh od něho žádá, aby ho miloval nade vše. To znamená, že o něm má stále přemýšlet, jej i jeho dobrodiní čím dál více poznávat, a tak se v milování k němu rozpalovat. Měl by v něm nalézat největší zalíbení, v něm mít dokonalé a nejhlubší potěšení a hledět si ho zachovat nade vše stvoření. Měl by znát jeho milostivost k sobě a pokládat ji za největší bohatství a nejdražší poklad. Měl by ztrátu jeho a jeho milosti považovat za tu nejbídnější chudobu a z toho všeho by měla vyvěrat ustavičná péče o něj, dnem i nocí.
Poznej tři nepřátele každého člověka na světě, kteří chtějí zahubit jeho duši. Jsou to tělo, svět a ďábel. Kvůli nim musí každý člověk, který zde žije v smrtelném těle, volat k Bohu: „Pomoz mi, Pane, Bože můj! Neboť nepřátelé obklíčili mou duši.“ Mé tělo je z bláta, proto z něho pocházejí blátivé, nečisté a rozkošnické myšlenky; od světa mám marné a podivné myšlenky a od ďábla lstivé a zlé.
