Izák řekl: „Hle, jsem už starý a neznám den své smrti. Vezmi si nyní zbraně, toulec a luk, vyjdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku a přines mi ji, ať se najím, abych ti mohl požehnat, dříve než umřu.“ (Gn 27,2–4)
Izák je slepý a cítí se být na prahu smrti. Ale žil ještě skoro půl století a zemřel deset let předtím, než jeho syn Jákob s celou rodinou sestoupil do Egypta. Co bylo jeho největší touhou, když si myslel, že se blíží den jeho smrti? Dobře se najíst a požehnat synovi. Ale kterému synovi to chce žehnat? Neřekl snad Bůh, který syn bude požehnaný? To vypadá, jako by Izák chtěl vzít věci do vlastních rukou. Dohodl se se svým oblíbeným synem, že mu udělí otcovské požehnání. Hledal vlastní cestu, která byla cestou neposlušnosti. Ale světská moudrost nakonec vždycky skončí v nesnázích. Jenom moudrost shůry je čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky.
Odjakživa lidé hledali pokoj. Jak získám něco, co nebude záviset na citech, pochybnostech, co bude pevnou oporou a pevností ve všech zkušenostech života, a bude mne to držet nad všelijakým zoufáním? Pracovali a bádali, a přes to všemožné úsilí nenalezli pokoj pro lidskou duši. Je jen jediný, který dává pokoj, a o kterém směl napsat apoštol: On je náš pokoj.
Ten, kdo se chlubí svou dokonalostí, je dokonalý jen ve své pošetilosti. Hodně jsem toho po světě procestoval a nikdy jsem neviděl ani dokonalého koně, ani dokonalého člověka, a neuvidím je, dokud kohout nesnese vejce. Z pytle na uhlí nelze získat bílou mouku, stejně jako z lidské přirozenosti nelze získat dokonalost; kdo ji hledá, měl by raději hledat cukr v moři. Staré přísloví říká: „Co je bez života, je bez viny.“
Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám druhého verše třetí kapitoly 1. Timoteovi, musíme si znovu všimnout a zopakovat to, co zdůrazňuje a opakuje tento text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Jak se dostal k Pánu Ježíši? Každý svou cestou, každý měl svůj vlastní příběh. Zde je nejprve Ondřej. On sám Ježíše nehledal, ale Jan Křtitel na něj ukázal, a tak Ondřej s Janem šli za ním. Koho potom hledají? Své vlastní bratry. Ondřej se ptá: „Kde je náš Petr, kde je náš Šimon! Milý bratře, mám vzácnou novinu!“ – „Copak?“ – „Našli jsme Mesiáše!“ A Petr jde.
„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tiší jsou ti, kteří vytrvají v dobru od začátku až do konce. Tiší jsou ti, kteří se nenechají strhnout ani napravo, ani nalevo. Když je někdo chválí, nepovyšují se nad to a netouží po tom být uctíváni ani se tím neslaví. Neuhnou doleva ani tehdy, když jsou hanobeni nebo když se jim děje jiné bezpráví – nehněvají se a neodplácí zlé zlem. Tiší jsou ti, kteří ani sami nejsou cizím bezprávím vyvedeni z míry k hněvu, ani svým chováním nepodněcují druhé k hněvu.
