Bůh nás volá k tomu, abychom se ponořili do jeho slova a poznali z něj Pána slávy, Původce života a pramen živých vod a pili tuto vodu nyní i navěky. O Boží slovo se můžeme opřít a můžeme na něm stavět, protože je pravdivé. Cokoliv vychází z Boží úst, je pravda. Je to slovo, na které se můžeme postavit, protože Bůh nemůže lhát a jeho Slovo, Bible, odráží tuto jeho charakterovou vlastnost.
Nešťastný hříšník skočí po milosti jako hladová ryba po návnadě. Když je duše prázdná, začne toužit po Kristově plnosti, ale ne dříve. Plné duše se hádají o medové plástve, nejsou pro ně dost sladké, ale hladovému je sladká i každá hořká věc. Člověk, který si je vědom hříchu, se nebude dohadovat o cestě milosti, ale má-li dostat odpuštění, dostane ho hned. Ať už je sebevíc zamlklý, uslyšíte jeho hlas, jak hlasitě volá: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Charles Spurgeon
Kristus je pro svůj lid vším ve všem. On je veškerá jeho síla, moudrost a spravedlnost. Jeho lid jsou jen mraky ozářené sluncem a zalité jeho jasem. On je světlo, které plane v jejich šedé mlze a proměňuje ji ve slávu. Oni jsou jen řemeny, kliky a kola, on je tou skutečnou silou. Oni jsou jen kanál, kalný a suchý; on je zářící život, který jej naplňuje a proměňuje ho v radost.
Existuje jedna věc, kterou můžete jako křesťan udělat a která je důležitější než cokoli jiného. Studium Bible. Někdy se však může zdát, že je to příliš obtížné. Jak si můžeme být jisti, že ji vykládáme správně, když je v ní tolik různých autorů, žánrů a kulturních kontextů? Právě zde přichází na řadu hermeneutika – honosné slovo, které jednoduše znamená metodu správného výkladu Bible.
Pán mi dal příležitost zakusit řev raketových motorů, které hnaly kosmické lodi, v nichž jsem byl připoután, rychlostí přesahující dvacet pět tisíc kilometrů za hodinu, hluboko do vesmírného vakua. Ach, ta vzpomínka na cestování takovou rychlostí během výstupů do vesmíru! Vzpomínám si, jak jsme se dívali dolů, když jsme letěli nad státem Izrael za úplňku, a viděli světla pod sebou ve stejné oblasti zeměkoule, kde žil, zemřel a vstal z mrtvých můj Spasitel.
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O, vaše generace pomalu odchází, že? Vedení našich církví je již většinou v rukou generace, která přišla po té vaší. A zanedlouho přijde řada na nás. Co mohu udělat, abych se na tak obrovskou zodpovědnost připravil?
Na to mohu odpovědět jedním slovem: Čtěte!
Podle Straucha by jeden ze starších mohl být tzv. první mezi rovnými, tedy dle jeho slov „vedoucí mezi vedoucími“ (Biblické staršovství s. 24). Jedná se tedy o muže, který má prvenství ve významu a poslední slovo mezi „sobě rovnými“. A to není nic jiného než přímá cesta k pastorovi/kazateli, který je sice roven všem starším, ale současně je tak nějak také nad nimi.
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Pokoušeli jste se někdy s někým sdílet evangelium a on neustále vznášel jednu námitku za druhou? Jak jste na ně reagovali? Snažili jste se trpělivě odpovědět na každý argument? Přerostlo to v hádku? Vzdali jste snahu s nimi mluvit a odešli? Co bychom měli dělat?
Zde není nic, co by se dalo při zachování pospolitosti měst, městeček a království nebo při udržování pravého náboženství, křesťanského míru a svornosti srovnat s pravou poslušností. Tímto způsobem je totiž každý člověk poučen, jak vzdávat Bohu náležitou čest a slávu a člověku to, co vyžaduje jeho úřad. I tak není nic nenáviděnějšího Bohu ani škodlivějšího pro člověka, než když je tak očarován falešnými satanovými iluzemi, že není schopen rozlišovat mezi poslušností a neposlušností. Ale jako lidé zbavení veškeré soudnosti a přirozeného rozumu považují jedno za druhé, ačkoli sami jsou si jasně vědomi toho, že je to v rozporu.
Období covidu vedlo k tomu, že mnoho křesťanů začalo uvažovat o věcech, které dříve nebyly v jejich hledáčku. Jaká je role vlády? Musíme se podřídit všemu, co nám řekne (pokud nás to přímo nepřivádí ke hříchu)? Jak reagujeme na to, že vláda přebírá kontrolu nad oblastmi života, kde jsme dříve byli ponecháni sami sobě? Co máme dělat ve chvíli, kdy je církvím nařízeno, aby se nescházely?
