Kurz biblického staršovství na základě Božího slova vysvětluje, jak by mělo vypadat fungující vedení církve. Rick Bourque nám svými biblickými znalostmi a zkušenostmi z praxe nabízí mnoho důležitých podnětů, které může využít každý služebník církve.
Pán třikrát říká: „Zasnoubím si tě.“ Jaká slova dává dohromady, aby představil toto zasnoubení! Přidává se spravedlnost, aby učinila smlouvu platnou před zákonem. Nikdo nemůže rozloučit tento svazek. Právo posvěcuje toto spojení svým výnosem a nikdo nespatří v této záležitosti nic pošetilého ani chybného. A mezitím se milosrdenství usmívá a dokonce zpívá, ano rozhojňuje se v množství slitování kvůli přehojné milosti tohoto svatého svazku.
Blud o stvoření je tento: že blázniví kněží říkají, že mohou, kolikrát jen chtějí, tělo Boží stvořit, a že jsou stvořitelé svého Stvořitele, a proto také dále říkají, že každý kněz je důstojnější než panna Marie, matka Boží, což dokazují takto: Ona porodila Boha Ježíše Krista jednou, ale každý kněz to samé může dělat často. A tak se ti ubožáci pozdvihují v důstojnosti nad pannu Marii, dokonce i nad Krista, pravého Boha a člověka, když říkají, že jsou jeho stvořitelé. Tímto povyšováním se prokazují jako pravý antikrist, o němž svatý Pavel říká, že se povýší nad všechno, co má jméno Boží, tedy na Krista, který je v pravdě člověkem i Bohem. A aby lépe rozuměli řeči svatých učitelů a rozpoznali tento blud a vyvarovali se ho, mají vědět:
Tento dopis je vyjádřením obav, že mnoho církví nesplňuje biblickou potřebu fyzicky se scházet k bohoslužbám, sdílet evangelium, mít společenství a zajišťovat mnoho potřeb, které by církev měla uspokojovat. Dopis lze buď stáhnout a přeposlat konkrétnímu sboru, nebo použít jako základ pro sestavení vlastního osobnějšího dopisu.
Křesťané jsou ospravedlněni na základě víry v Ježíše, bez skutků zákona (Ř 3,20; Ř 4,5; Ef 2,10; Ga 2,16; Ga 3,24 …), pouze z milosti (Tt 3,7; Ř 11,15; 1K 1,4; Ef 2,5.8 …), proto si z dodržování přikázání nikdo nemůže dělat žebřík do nebe a zakládat si tak na vlastní spravedlnosti. Ježíš řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20). Zároveň však Ježíš dává několik důvodů, proč bychom měli plnit Boží pokyny. Jaké to jsou?
Knihu Genesis můžeme rozdělit na dvě velké části: kapitoly 1–11 a 12–50, přičemž bychom mohli rozdělit i druhou část na příběhy patriarchů, Abrahama, Izáka a Jákoba, které jsou spíše zlomkovité a ukazují nám takové střípky z jejich života a potom je tady život Josefa (kap. 37.39-50). Prvních jedenáct kapitol Genesis popisuje dávnou historii světa, nejméně dva tisíce let historie. Ve dvanácté kapitole dochází k prudkému zpomalení děje a všechna pozornost se soustředí na jednu jedinou rodinu – na čtyři pokolení Abrahama, syna Terachova. Vyprávění o Josefovi vysvětluje, jak Jákobova rodina v počtu sedmdesáti pěti lidí přišla do Egypta. V knize Exodus potom vidíme, jak tato rodina po čtyřech stech letech jako celý velký národ z Egypta odchází.
Otroctví, které existovalo mezi starověkými Židy, se velmi lišilo od toho, co tak pokrylo hanbou lidstvo v moderních dobách. A je třeba si pamatovat, že Mojžíš v žádném případě neustanovil otroctví. Zákony ohledně otroctví byly zamýšleny k jeho potlačení, vymezení do úzkých hranic a výslednému skončení. Bylo tomu podobně jako se zákonem rozvodu: Mojžíš vydal ten zákon, neboť věděl, jak hluboko je v lidech rozvod zakořeněný, takže nebylo možné ho zakázat. A tedy, jak nám říká Ježíš, Mojžíš pro tvrdost jejich srdcí dál trpěl jejich rozvody. A tak můžu říct, že pro tvrdost jejich srdcí dál strpěl, že si ponechávali druhé lidi v nucené službě, ale udělal zákony tak přísné, že tomu skoro úplně zamezil.
Bůh nás zachránil ze svého slitování. Jeho dobrota a láska se projevily v jeho slitování. Bůh je milosrdný a na díle spasení to můžeme vidět naprosto dokonale. Člověk je vzbouřenec proti Bohu, je Bohu odporný, je neschopný jakéhokoliv dobrého činu (Tt 1,16), žije v nepřátelství proti Bohu i proti lidem, i proti své vlastní duši. Kdyby se Bůh rozhodl, že nezachrání žádného vzbouřence, bylo by to naprosto spravedlivé.
My všichni, milí přátelé v Kristu, napořád po tom toužíme a teskníme, abychom byli nasyceni. A že to tak je, to jsme si nevymysleli my. Když je tu hlad a touha, to si vymyslel ten, který nás stvořil. A teď ta radostná novina: Není takového hladu, který by nemohl být nasycen. Ale když dojdete nasycení, mnozí z vás řeknete: My jsme dlouho bloudili. Vždycky jsme si mysleli, že hlad je jen jeden a nasycení jen jedno, ale z textu vidím, že je dvojí hlad a dvojí nasycení. Pohleďte, prosím, do verše třináctého a čtrnáctého: „Povstaň, Hospodine, předejdi jej, sraz ho! Kéž mi dá tvůj meč vyváznout z moci svévolníka a tvá ruka, Hospodine, z moci lidí, lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. Ty jim ze svých zásob plníš břicho, sytí se i synové a zbytek nechávají nemluvňatům.“
Co je synovství? Synovství je poměr, který vyžaduje lásku, očekává podporu, trpělivost. Je to poměr, kde dítě hledá pomoc a lásku u rodičů, od nichž má svůj původ, a kde rádo ukládá svou zemdlenou hlavu na matčino srdce, kde něžně vine své ruce kolem otcovy šíje, a v jeho náručí se cítí spokojené a bezpečné. Ví, že u svých rodičů vždy najde pochopení, ví, že když už je uštvané světem, a každý skrývá svou tvář před jeho skleslostí – dítě ví, že otcovské srdce, i když je trpce zkoušené, pro mne ještě bije, že ještě žije matka, které svého syna políbí a přijme.
Každý rok v červnu, když si pohané v naší zemi připomínají letní slunovrat, si křesťané připomínají tragickou popravu sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Před rokem jsme si připomínali čtyřsté výročí této události, a to v poměrech, které v mnoha ohledech mohly evokovat ledacos z toho, co se dělo ve dvacátých letech sedmnáctého století. Stát převzal kontrolu nad životem jednotlivců i církví a určil, jak má být uctíván Bůh ...
