V tomto čísle najdete texty tří starších českých autorů – kázání Jana Husa o uzdravení ženy, která trpěla dvanáct let krvácením, kázání(čko) Aloise Adlofa o zapření sebe a nesení kříže, a – jak už je zvykem – také kázání Jana Karafiáta, tentokrát na text žalmu „Ztišením se sluší tebe chválit“ (Ž 65,2). Kromě nich je tu další ze skvostů Charlese Spurgeona z jeho sbírky Obrazy Jana Oráče včetně ilustrace od samotného autora s názvem „Všem se nezavděčíš!“
Bóje u pobřeží Mumbles v jižním Walesu je opatřena zvonem, který má varovat námořníky před nebezpečným útesem. Za klidného počasí je tento zvon tichý, ale když se zvedne vítr a velké vlny se valí k pobřeží, jeho vážné tóny jsou slyšet na míle daleko, jak se v rukou moře houpá sem a tam. Věřím, že existují opravdoví muži, kteří mlčí, když je vše klidné, ale kteří jsou nuceni promluvit, když se zvedne divoký vítr. Dovolte mi vás ujistit, že nyní zuří bouře a je čím dál tím horší.
Jak vytrvalé jsou zlé zvyky! Přebývají v našich životech tak dlouho, že se jich neradi zbavujeme. Proč by měly opustit svůj příbytek a odejít do prázdna? Někdy, na začátku našeho křesťanského života, proti nim vyvíjíme chabé úsilí a doufáme, že se nám je podaří vyhnat, ale ony se tvrdošíjně brání. Kdykoli je nám adresována výtka, máme sklon odpovídat: „Nehledejte vinu, nemohli jsme si pomoci. Tito Kenaanci jsou svéhlaví a vytrvalí, chtějí v této zemi přebývat.“
Stuart Olyott (nar. 1942) je v důchodu, ale aktivně káže po celé Velké Británii i v zahraničí.
Pane O., vzal jsem si k srdci, co jste řekl o tom, že čtení Bible nenahradí církev. Nicméně jste řekl, že bychom mohli mluvit o tom, „jak můžeme z našeho osobního čtení Božího slova mít větší užitek“.
Ano, vzpomínám si na to. Číst Boží slovo pro sebe je úžasná výsada. Ale znovu zdůrazňuji, že to není povinnost. Rozjímání nad Písmem však povinností je, jak jasně říká sama Bible. Je smutné, že o tom dnes příliš neslyšíme.
Vy na tom velmi trváte, že?
Ano, to proto, že mám na mysli život našeho Pána Ježíše Krista.
Nikdo se nesmí v den bitvy obrátit zády nebo odmítnout jít do svaté války. Chceme-li kralovat, musíme bojovat a musíme pokračovat v boji, dokud nepřemůžeme každého nepřítele, jinak toto zaslíbení není pro nás, protože je určeno pouze „tomu, kdo zvítězí“. Máme zvítězit nad falešnými proroky, kteří přišli na svět, a nad veškerým zlem, které jejich učení provází. Máme překonat vlastní slabost srdce a sklon opouštět svou první lásku. Přečtěte si celé slovo Ducha svatého církvi v Efezu.
Církve v Bournemouthu slaví poté, co bylo v moři pokřtěno 92 lidí, kteří vyznali svou víru.
To přichází v době, kdy mnozí upozorňují na „tiché probuzení“, k němuž dochází ve Spojeném království. Nedávná zpráva Evangelikální aliance zjistila, že se na evangelikální církve obrací dvakrát více lidí s dotazy ohledně křesťanské víry a že ve srovnání s rokem 2021 se k následování Ježíše poprvé zavázalo dvakrát více lidí.
Nemůžeme rozumět všem proroctvím, ale přesto na ně pohlížíme s potěšením, a ne s hrůzou. V Otcově rozhodnutí nemůže být nic, co by mělo jeho dítě oprávněně znepokojovat. I kdyby byla zřízena ohavnost zpustošení, pravý věřící nebude poskvrněn, spíše bude očištěn, zbělen a vyzkoušen. I kdyby země byla spálena, vyvolený nebude cítit ohněm. Uprostřed krachu hmoty a ztroskotání světů Pán Hospodin zachová své vlastní.
S porozuměním (1K 14,15). Jako se musíme modlit, tak musíme i zpívat. Musíme se řídit nejen nápěvem, ale i slovy žalmu - obsahem více než způsobem. Jinak by to byla spíše práce profesionálního zpěváka než křesťana. V souvislosti s tím někdo zvolá: „Pryč s rykem papeženců [římských katolíků], kteří zpívají v neznámém jazyce.“ Tohle je pro nás velmi důležité. Bůh nám při této bohoslužbě nebude rozumět, když jí nerozumíme my sami.
Jak ale souvisí láska k bližnímu s volbami? Myslím, že odpověď není příliš složitá. Láska k bližnímu znamená činit svým bližním dobro. Málokdo bude asi popírat, že tím nejvyšším dobrem pro člověka je jeho záchrana skrze víru v Pána Ježíše Krista. Z toho vyplývá, že máme-li činit dobro, budeme druhým lidem svědčit o Pánu Ježíši Kristu. To však není jediné dobro, které by měli křesťané prokazovat.
V tomto krátkém článku se nebudu pokoušet o vyčerpávající definici probuzení. Spíše budu vycházet z definice probuzení jako něčeho, co svrchovaně uděluje Bůh, kdy lidé jako celek přijímají vylití „ducha milosti a prosby o milosrdenství“ (Za 12,10) – společný zážitek nového pokání a víry.[1] To se stalo v Ninive po Jonášově kázání a v Jeruzalémě po Petrovi kázání o Letnicích.
Toto svaté evangelium odhaluje zlobu zákoníků, která se projevuje několika způsoby: Za prvé netrpělivostí vůči pravdivému kárání: Zákoníci nedokázali snést pravdivé učení a kárání od Pána Ježíše. To je rozhněvalo a odešli od Krista. Jak uvádí evangelium na začátku, v pondělí po Květné neděli, když jim Ježíš řekl mnoho dobrého, ale zároveň pro ně nepříjemného, „odešli zákoníci.“ Jejich prvním projevem zloby je tedy netrpělivost vůči pravdivému kárání.
