Podle Straucha by jeden ze starších mohl být tzv. první mezi rovnými, tedy dle jeho slov „vedoucí mezi vedoucími“ (Biblické staršovství s. 24). Jedná se tedy o muže, který má prvenství ve významu a poslední slovo mezi „sobě rovnými“. A to není nic jiného než přímá cesta k pastorovi/kazateli, který je sice roven všem starším, ale současně je tak nějak také nad nimi.
Možná se za toto přesvědčení trochu stydíme, ale musíme si uvědomit, že nezávislé církve mají řadu výhod; jedná se o svobody, které jsou v našem postkřesťanském moderním kontextu obzvláště důležité.
Pokoušeli jste se někdy s někým sdílet evangelium a on neustále vznášel jednu námitku za druhou? Jak jste na ně reagovali? Snažili jste se trpělivě odpovědět na každý argument? Přerostlo to v hádku? Vzdali jste snahu s nimi mluvit a odešli? Co bychom měli dělat?
Zde není nic, co by se dalo při zachování pospolitosti měst, městeček a království nebo při udržování pravého náboženství, křesťanského míru a svornosti srovnat s pravou poslušností. Tímto způsobem je totiž každý člověk poučen, jak vzdávat Bohu náležitou čest a slávu a člověku to, co vyžaduje jeho úřad. I tak není nic nenáviděnějšího Bohu ani škodlivějšího pro člověka, než když je tak očarován falešnými satanovými iluzemi, že není schopen rozlišovat mezi poslušností a neposlušností. Ale jako lidé zbavení veškeré soudnosti a přirozeného rozumu považují jedno za druhé, ačkoli sami jsou si jasně vědomi toho, že je to v rozporu.
Období covidu vedlo k tomu, že mnoho křesťanů začalo uvažovat o věcech, které dříve nebyly v jejich hledáčku. Jaká je role vlády? Musíme se podřídit všemu, co nám řekne (pokud nás to přímo nepřivádí ke hříchu)? Jak reagujeme na to, že vláda přebírá kontrolu nad oblastmi života, kde jsme dříve byli ponecháni sami sobě? Co máme dělat ve chvíli, kdy je církvím nařízeno, aby se nescházely?
Stejně jako tenkrát Duch svatý uváděl lid Boží ve všelikou pravdu a oslavoval Pána Ježíše, dělá to i dnes a na věky věků. Sláva je jeho, ať o tom víte nebo nevíte. „Neboť tvé je království, i moc, i sláva!“ A teď si představte, že my již z té jeho slávy něco vidíme a čekáme ještě víc té jeho slávy. Naše texty nám praví, že všechno to, co vidíte a čekáte, je příliš málo, že jeho sláva je neskonale větší a že se určitě dostaví.
Celý kontext – celá druhá a třetí kapitola je napsaná na pozadí rozdílů mezi mužem a ženou. Ten rozdíl byl patrný už v předchozích verších (v. 8–10), kde byla řeč o modlitbě, je naprosto zřejmý na tomto místě a pokračuje ve třetí kapitole, kde se dál Pavel zabývá vyučování v církvi, které je svěřeno na prvním místě starším, což mají být zbožní, zralí a v Božím slově zakotvení muži. Takže tady máme modlitbu mužů a žen (v. 8–10) a vyučování žen a mužů (2,11–15 a 3,1–7).
Člověk může snadno přehlédnout, že si příliš zakládá na dětech, manželce a přátelích, ačkoli je to v Božích očích zlé. Ale běda; jsou lidé, kteří jsou příliš mrzcí, než aby milovali tělo a krev; milují špínu, pouhou špinavou zem, žluté zlato. To je to, k čemu upínají svá srdce.
Jak se historie blíží k návratu našeho Pána Ježíše Krista, měli bychom očekávat nárůst falešných učitelů, falešných proroků a falešných mesiášů. Ježíš o nárůstu těchto podvodníků prorokoval v Matoušovi 24,5.11.23 a 24. Apoštol Pavel zopakoval varování našeho Pána ve 2. Timoteovi 3,13 a připomněl Timoteovi, že v posledních dnech to s podvodníky půjde od desíti k pěti. Proč s blížícím se druhým příchodem Krista přibývá falešných učitelů a jak mohou věřící rozpoznat ty, před jejichž následováním nás varuje Nový zákon?
První podmínkou pro pastýře je, aby byl sám v sobě dobrý a věrný, neboť je-li nevěrný tím, že ovce zbavuje ohrady nebo vtlouká ovci hřebík do čela, aby zahynula a jemu aby připadlo maso, pak to není dobrý pastýř a zasluhuje potrestat. Takoví jsou mnozí duchovní pastýři, ziskuchtiví, kteří, když vidí vlastní ovce hynout, se radují, a říkají: „Dobře zaplatí darem do kuchyně.“ Nezaslouží si, aby byli pověšeni v pekle?
Náš Bůh je hoden chvály! A my máme nepřeberné množství důvodů, proč bychom ho měli chválit. Už jenom z oné skutečnosti, že je Bůh, vyplývá, že je naší povinností ho chválit – je nejvyšší a nejdokonalejší bytostí, která existuje, existovala a bude existovat na věky. Máme ho také chválit za jeho činy a za jeho nesmírnou velikost. Některé z jeho činů si můžeme připomenout i při čtení tohoto čísla Soli Deo Gloria.
Jednoho dne kovář foukal do měchu, když zbožný McCheyne vstoupil do kovárny, aby se schoval před deštěm. Když kovář foukal do uhlíků a ty se rozhořely, jednoduše se ho zeptal: „Na co myslíš, když ten oheň hoří?“ Na odpověď nečekal a klidně odešel. Kováře to však přimělo přemýšlet o nadcházejícím hněvu a také ho to vedlo k tomu, aby před ním utekl. Nemůžeme říci, co může být v milostivé Boží prozřetelnosti prostředkem, který vás přivede k rozhodnutí.
