Milí čtenáři, držíte v rukou poslední číslo Soli Deo Gloria v tomto roce. Mockrát vám děkuji za vaši vytrvalou přízeň. Budu rád, když tuto práci podpoříte nákupem některé z námi vydaných knih ideálně prostřednictvím našeho e-shopu, protože jen takto jde celá částka za knihu na účet spolku Soli Deo Gloria. Chtěl bych vás také poprosit, zda byste mohli doporučit časopis dalším křesťanům, které kolem sebe máte.
Podívejte se na matku, jak je opatrná. Pokud její dítě trochu kašle, všimne si toho: určitě si všimne i sebemenší slabosti. S úzkostí sleduje všechny jeho pohyby, aby zjistila, zda chodí správně, zda jsou všechny jeho končetiny v pořádku a zda dokáže dokonale využívat všechny své schopnosti; ale nikdy ji nenapadlo spočítat vlasy na hlavě svého dítěte a absence jednoho nebo dvou z nich by ji nijak zvlášť neznepokojila. Ale náš Bůh se o nás stará ještě více než matka o své dítě – tak pečlivě, že počítá vlasy na naší hlavě. Pohleďte, v jakém jsme tedy bezpečí pod Boží rukou!
Náš Pán nepřišel předčasně ani pozdě; přišel přesně v určenou hodinu a v přesný okamžik zvolal: „Hle, přicházím.“ Nemůžeme zvědavě pátrat po důvodech, proč Kristus přišel právě v tu chvíli, ale můžeme s bázní přemýšlet o této velkolepé skutečnosti.
Děti krále! Je to v dosahu každého, kdo o to usiluje. Druhým narozením se stáváme dětmi Božími, spoludědici s Kristem, a Duch svědčí o našem synovství a učí nás volat: „Abba, Otče!“ Jako děti velkého Krále bychom měli ve způsobu chování a jednání vykazovat známky svého vznešeného původu.
„Neměli žádného utěšitele!“ Takoví lidé existují dodnes. Někteří nemají utěšitele, protože nemají přátele. Někteří proto, že nikdo nerozumí jejich zármutku. Jiní proto, že lidské soucítění nedokáže pochopit jejich utrpení. A další proto, že jsou zdrceni žalem. Pokud jde o útěchu, nic je nedělí od sebevraždy, šílenství nebo zlomeného srdce.
V britských církvích se děje něco pozoruhodného. Někteří to nazývají tichým probuzením. Mladí muži – ano, mladí muži – se objevují v evangelikálních církvích po celé zemi. Ne kvůli kávě. Ne kvůli atmosféře. Ne kvůli Wi-Fi. Přicházejí kvůli něčemu hlubšímu: pravdě, smyslu a odvaze.
Ano, kazatelé by měli kázat o politice, protože všechny oblasti života spadají pod Pánovu vládu (Ef 1,11; Ř 8,28; Ž 103,19). Křesťanský kazatel je povinen mluvit pravdu ve všech oblastech života, a to samozřejmě zahrnuje i politiku. Politika není výjimkou, protože morálka ovlivňuje politická rozhodnutí a jediným základem správné morálky je trojjediný Bůh, Hospodin.
Přednáška Tima Millara slouží jako úvodní příspěvek na konferenci organizace Health and Truth (Zdraví a pravda) a jejím cílem je vysvětlit, proč je tato konference nezbytná navzdory neochotě společnosti a církve vrátit se k událostem roku 2020. Millar, farmakolog a učitel přírodních věd, zaměřuje diskusi na významné společenské a etické otřesy způsobené globální reakcí na covid-19, přičemž se zaměřuje zejména na roli církví a porušování biblických a lékařských principů.
Co si máme myslet o dlouhodobém covidu? Jak byste měli reagovat, když vám někdo řekne, že trpí chronickým únavovým syndromem? Nebo syndromem dráždivého tračníku? Nebo fibromyalgií? Nebo úzkostnou poruchou? Vždyť ten člověk vypadá docela dobře, ne? Je opravdu nemocný? Nebo to jen předstírá? Předstírá nemoc jen proto, aby ho někdo litoval nebo aby získal volno v práci?
Ačkoli se termín „zákonictví“ na stránkách Písma svatého nevyskytuje, je to termín, který se více či méně často objevuje v ústech a v textech Božích služebníků, a my věříme, že správně, pokud je mu dán správný význam a legitimní použití. To se však zdaleka ne vždy děje, protože tomuto slovu je často přisuzován význam, který nemá, a je velmi chybně a nespravedlivě připisováno osobám a věcem.
Před námi jsou dvě slovesa, která popisují první a zásadní charakteristiku mužů, kteří by mohli být těmi, kdo povedou církev. Znovu tady vidíme velké vymezení. Ta slova jsou v ekumenickém překladu „kdo chce … touží…“ Jsou to slova, která se zaměřují na vnitřní povolání člověka, který by teoreticky mohl být vedoucím v církvi.
