Kdykoli začneme uvažovat a hovořit o tom, jakou roli hrají slova a skutky v životě věřícího člověka – křesťana – vždycky je to nakonec otázka rovnováhy. V dnešním relativistickém světě je však i pojem rovnováhy otázkou a proto je pro věřícího důležité, aby došel správné rovnováhy biblicky, podle Písma, Božího slova, Bible.
Jako je jedno evangelium, tak jsou tyto dva texty jedno, takže slovo Boží evangelium jmenuje evangeliem věčným. A jako je ve světě jen jeden plán, tak si můžete být jisti, že jestli si přeje mít na zemi krásnou vinici, tak ji bude mít a jestli si přeje, abyste tu vinici vytvořili vy, spolehněte se na to, že to takové bude mít. Neboť takové to všechno má, jak to od věků promyslel.
V minulém čísle časopisu jsme publikovali článek o tom, zda by se křesťané měli zabývat konspiračními teoriemi. Autoři článku před takovým jednáním křesťany varují a vedou nás k tomu, abychom vkládali svou důvěru v Boha a v to, že on v pravý čas zjeví pravdu, kterou zjevit chce. A Boží slovo nám jasně říká, že ne všechna pravda bude zjevena v tomto světě.
Porozuměli jsme, co je pevný Boží hrad, v němž přebývá bezpečí. Je potřebí také znát, jak a kudy se na ten hrad vchází. Neboť co by bylo platné vědět, že někde je takové bezpečné útočiště a nevědět, kde je hledat, kudy a jak se do něho dostat. Vždyť jsou tisíce tisíců lidí, kteří jej nenacházejí a ani nevědí jak, i když o něm něco slýchají.
Bůh ve své milosti a ve svém slitování vylil svého Ducha na všeliké tělo, jak zaslíbil. V onen den bylo obnoveno tři tisíce duší a začala se obnovovat tvářnost země. Zrodila se nevěsta Kristova, církev, která nemohla být ustanovena, dokud Pán nekončil dílo, kvůli kterému přišel, nebyl vyvýšen vzhůru a ustanoven hlavou jak církve, tak také všech mocností a sil.
Za francouzské revoluce byl jeden mladík odsouzen k smrti na gilotině a zavřen do jedné z věznic. Mnozí ho velmi milovali, ale byl tu jeden, který ho miloval víc než všichni ostatní dohromady. Jak to víme? Byl to jeho vlastní otec a láska, kterou choval ke svému synovi, se projevila takto: když se četla jména ze seznamu, otec, jehož jméno bylo úplně stejné jako synovo, odpověděl na toto volání, a poté se za zvuku bubnů vydal na popraviště a jeho hlava se skutálela z popraviště místo synovy, a tak se stal obětí mocné lásky.
V první řadě jako křesťané věříme, že moc, která je, je ustanovena Bohem: „Neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.“ To je základní tvrzení. Stát a vláda, vrchnosti a tak dále nejsou lidským výmyslem, nejsou lidským přáním nebo zařízením. Navzdory názorům takzvaných „předních autorit“ tvrdíme na základě Písma, že se muži a ženy nevyvinuli ze zvířat. Stejně tak jejich kultura a vláda. Vůbec ne! Tyto věci jsou výsledkem Božího působení a činnosti. Je to Bůh, kdo ustanovil stát. Evoluční pohled vám řekne, že lidstvo tyto věci postupně vymyslelo, že se vyvinuly v důsledku pokusů a omylů. To je zcela mylné. Všechny uvedené principy najdete stanovené ve Starém zákoně.
Jsou matky, které po svých dětech neustále uklízejí. Ti maličcí zažili vzácné chvíle, po nichž však zůstává chaos a nepořádek, ale přichází matka, opravuje rozbité hračky, zašívá roztrhané šaty, všechno dává do pořádku a všechno pečlivě urovnává. Jako sanitní sbor prochází bojištěm, jako čas ověnčuje ruiny a rozvaliny zelení, jako láska vkládá ty nejněžnější výtvory do slov a činů – právě tak nás provází Boží láska.
Existují znamení Pánova hnutí, která by měla pohnout i námi. Duch Boží vane na místech, kde je slyšet, takže můžeme zaslechnout jeho šelest. Tehdy je čas, abychom byli bdělejší více než kdy jindy. Musíme se chopit jedinečné příležitosti a vytěžit z ní maximum. Bojovat proti Pelištejcům máme za všech okolností, ale když před námi vyjde sám Pán, měli bychom být v boji obzvlášť stateční.
V mnoha církvích se projevila krize autority, která má řadu příčin. Starší, kteří učí, se začali domnívat, že mají zvláštní postavení, a snažili se autokraticky vládnout ostatním starším v církvi. Opačným extrémem je, že když bylo ustanoveno pluralitní staršovstvo, starší se také stávali autoritářskými a v některých případech se pokoušeli řídit starší, kteří kázali!
Před několika týdny jsem zde na blogu Founders položil otázku „Kdy opustit církev?“ a slíbil jsem, že se této problematice budu věnovat i ve druhém příspěvku. V tomto příspěvku se chci zabývat otázkou, jak z církve odejít. Když je nutné najít si jiný sbor, musíme pečlivě sledovat svá srdce a své pohnutky a musíme si dávat pozor na to, co říkáme a jak se chováme "za dveřmi".
Určitě znáte slova, a mnozí z nás nejen jako slova – stress, strach, úzkost, nejistota ... Strach někdy prožívá každý člověk, strach je emoce nebo pocit, vznikající jako reakce na reálné nebo údajně hrozící nebezpečí. Strach člověka něčím svazuje, ochromuje ho – lidé se obávají něco říct, bojí se někam jít …
