I když máš všechno, co by svět nazval záviděníhodným a šťastným, pokud nemáš pokoj v Bohu a s Bohem, všechno ostatní je nehodné toho jména – falešná věc, kterou první závan protivenství rozbije a hodina smrti zcela zničí! Dokonalý pokoj! Co je to? Je to pokoj odpuštění. Je to pokoj vyvěrající z pocitu, že Bůh nás smířil skrze krev věčné smlouvy – sladce spočívající na Ježíšově hrudi a jeho díle – a svěřuje mu své věčné vše.
Příprava na manželství: Průvodce pro křesťanské snoubence
Napsal John Piper, vydalo Didasko v roce 2025.
Nevelká kniha (104 stran) známého amerického kazatele, která se – jak je z názvu patrné – zabývá přípravou křesťanů na manželství.
Jako ten, kdo měl možnost připravovat páry, které se chtěli vzít, na manželství, musím tuto knihu velmi ocenit. Nemyslím, že by znamenala nějakou významnou změnu v mém dosavadním přístupu, ale vidím ji jako vhodný doplněk, který mohu snoubencům dát a doporučit jim její prostudování.
Spor začal, když Alexandr v jednom ze svých kázání někdy v roce 318 zdůraznil jednotu osob v Trojici, což Arius označil za herezi. Řada biskupů zvláště na východě říše se přiklonila na stranu Aria, který zdůrazňoval hierarchii osob Boží trojice a Otce jako jediného pravého Boha. Tvrdil, že „jestliže Otec zplodil Syna, pak ten, který byl zplozen, měl počátek bytí, a z toho je zřejmé, že byl čas, kdy Syn nebyl. Z toho tedy nutně vyplývá, že on [Syn] měl svou podstatu z ničeho.“
Mnozí z těch, kteří se dnes zdržují politické účasti, tak nečiní kvůli citlivému, ale kvůli znecitlivělému svědomí. Namísto toho, aby se snažili (možná až příliš úzkostlivě) zůstat svatí a neposkvrnění světem, jsou tito lidé otupělí vůči mnohačetnému zlu, které je ve společnosti všudypřítomné. V těchto případech mohou duchovně znějící aforismy („Tento svět není domov“) sloužit jako chabá zástěrka hříšné apatie.
Evoluční dogma je v naší společnosti považováno za samozřejmost. Říká se nám, že člověk je vrcholem odvěkého vzestupu. Člověk je (v současnosti) tou nejvyspělejší bytostí na planetě, je završením nevyhnutelného neustálého zdokonalování, které začíná u nejjednodušších buněk (či spíše chemikálií) a pokračuje přes mnohobuněčné organismy k savcům a nakonec k primátům, z nichž právě homo sapiens, ten moudrý, je vrcholem.
Velmi málo z tohoto článku je třeba přičíst na vrub Jana Oráče, protože náš služebník, jak mohu říci, obstaral koně a vedl pluh; oráč jen tu a tam práskl bičem, aby lidi neusnuli. „Dvě hlavy jsou lepší než jedna,“ řekla žena, když šla se svým psem na trh. S prominutím, náš služebník je ta žena a jediná rozumná hlava v celé této záležitosti. Je to člověk, který je zvyklý dávat svým lidem mnoho věcí zcela jiného druhu, než je to, co může oráč vytáhnout ze své kapsy. Ale na jeho žádost jsem do jeho myšlenek vložil také několik zdejších přísloví, která, jak říká, jsou „peprná“, což je jeho velmi laskavý způsob, jak to vyjádřit.
Tato hluboká pravda - že Kristus vládne jako hlava církve - má nesmírnou váhu. Nespočet mučedníků obětovalo své životy, aby ji bránilo. Ve Skotsku 17. století se v mlhavých roklích choulili stoupenci smlouvy a v rukou svírali roztrhané bible. Byli pronásledováni za to, že odmítali královské nároky na církev, a tak vzdorně zpívali žalmy a jejich hlasy se nesly ozvěnou přes vřesoviště. Matka schovávající své dítě šeptala o Kristu jako jediné hlavě, i když jí hrozilo vyhnanství.
Takže, moji milí přátelé v Kristu, Pán Ježíš, Boží Syn a Syn člověka, se obrací ke svému nebeskému Otci. A při tom mi vytane na mysl, co je napsáno v listě Římanům 15,4: „Všechno, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno pro naše poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které dává Písmo, čerpali naději.“ To je napsáno pro nás, to se stalo pro nás a všechno, co se stalo, nám chce něco říct. Podívejte se, prosím, do Genesis 20,16, poslední věta: „Sára byla poučena.“ Ano, proto se to stalo, abychom se poučili.
Co je probuzení? Přísně vzato je to obnovení života, který se vytratil, a v tomto smyslu se vztahuje pouze na Boží církev. Ale v běžnějším pojetí je to obrácení zástupů k Bohu. Jako je obrácení obrácením duše k Bohu, tak je probuzení opakováním téhož duchovního procesu v případě tisíců lidí. Je to obrácení ve velkém měřítku. Je to to, k čemu došlo za apoštolů o Letnicích, kdy se pod vlivem jednoho kázání obrátily tři tisíce lidí.
Prorok Izajáš, vyzdvižený a nesený křídly prorockého ducha, překonal celé období mezi ním a zjevením Ježíše Krista v těle. Prorockým okem a pohledem víry zahlédl Krista jako přítomného a ve jménu Božím ho představuje duchovnímu zraku druhých těmito slovy: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy“ (Iz 42,1–3). Matouš tvrdí, že tato slova se naplnila v Kristu (Mt 12,18–20).
