Můžeš, je-li libo, srovnávat církev Boží s nesčetným množstvím Antikristovým podle vlastností proti sobě stavěných, obzvláště budeš-li přihlížet k prvotní církvi a přirovnáš-li ji k porušenosti současných nepravých křesťanů. Předně v oné církvi množství křesťanů bylo jednoho srdce a jedné duše (Sk 4,32), v dnešní nesnadno nalezneš, aby dva spolu navzájem v Kristu Ježíši souhlasili.
V této chvíli, milý čtenáři, ať už je tvá hříšnost jakákoli, Kristus má moc odpustit – moc odpustit tobě a milionům takových, jako jsi ty. Stačí jediné slovo, aby to dokázal. Nemusíš už dělat nic, abys získal jeho odpuštění; veškeré dílo odčinění je hotovo. V odpověď na tvé slzy ti dnes může odpustit hříchy a dát ti to poznat. Právě v této chvíli může do tvé duše vdechnout „pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení“ (Fp 4,7), který bude pramenit z dokonalého odpuštění tvých mnohočetných nepravostí. Věříš tomu? Doufám, že tomu věříš.
Sebezapření je základem zbožnosti, a pokud tento základ není dobře položen, celá stavba spadne. Je-li v naší duši nějaká žádostivost, kterou nedokážeme zapřít – nakonec se obrátí buď ke skandálu, nebo k odpadnutí. Sebezapření je nit, která se musí táhnout celým dílem zbožnosti.
Ach, kéž bychom poznali svého Boha: jeho moc, jeho věrnost, jeho nezměnitelnou lásku, a tak bychom byli připraveni riskovat vše v jeho prospěch. On je ten, jehož charakter vzbuzuje naše nadšení a činí nás ochotnými pro něj žít i zemřít. Ach, kéž bychom mohli poznat svého Boha prostřednictvím důvěrného společenství s ním, neboť pak se mu budeme podobat a budeme připraveni postavit se za pravdu a spravedlnost.
Můj příteli, člověk se od Šalamouna – ano, dokonce i od Adama – až dodnes nezměnil. Jeho přirozenost, city, choutky, jeho hříchy, zkaženost a slabosti – jsou stále stejné. Železnice převáží stále stejný náklad sobeckého člověka, stejně jako se dříve přepravoval jiným způsobem. Telegraf přenáší poselství stejných vášní, chtivosti a hrabivosti, jaké kdysi hýbaly našimi předky. Plyn osvětluje tytéž příbytky hříchu. Letec ze svého balonu shlíží na člověka – přesně takového, jaký byl dříve.
Z vlastní zkušenosti vím, že bych s tím měl problém. Byl jsem pozván na svatbu homosexuálů a odmítl jsem ji. Ale protože mám rád jednotlivce, kteří se dávali dohromady – nechci to nazývat „svatbou“, protože si nemyslím, že je to „manželství“ – udělal jsem to tak, že jsem je osobně kontaktoval, sedl jsem si s nimi, promluvil jsem si s nimi, vysvětlil jsem jim své důvody a předložil jim svá přesvědčení. Nehledal jsem souhlas ani svolení.
Někteří lidé jsou spravedliví, ale nejsou zbožní! Ve všech svých jednáních jsou úzkostlivě čestní - a přesto nikdy nemyslí na Boha ani na své povinnosti vůči němu. Nesklánějí se před ním v modlitbě, ani k němu nikdy nepozvedají svá srdce ve chvále. Nemilují ho.
Minule jsme si ukázali tři tradiční způsoby uspořádání církve a správy. Tato tradiční uspořádání jsou vždy hierarchická bez ohledu na to, že se křesťané hlásí k takzvanému všeobecnému kněžství věřících. Jsou-li všichni křesťané kněžími Krále, královským kněžstvem, neexistuje nic takového jako duchovní a laici, nebo ordinovaní a neordinovaní služebníci, protože všichni jsou služebníky, všichni jsou kněžími, všichni mají přístup k Bohu.
Hlad po Božím slově je mnohem strašnějším Božím trestem než hlad tělesný. Neboť těm, kteří trpí fyzickým hladem, ale přitom mají Boží slovo a živou víru, tento tělesný hlad nijak neuškodí na duši. To dosvědčuje sám Pán (J 5,24): „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ Ale kde je hlad duše, tam není Boží slovo ani víra, která je ze slyšení (Ř 10,17).
Věrné biblické kázání není vždy snadno k nalezení. V některých církvích se Bible sotva otevírá, natož aby se z ní kázalo. A i když se káže, jak můžeme vědět, že to, co se děje, je podle Božích měřítek věrné a užitečné? Věci jako naše pocity nebo například zaplněné lavice nejsou dobrým barometrem.
Neměli bychom hřešit v naději, že se nám to podaří utajit. I kdybys to zatajil před všemi ostatními, můžeš to zatajit před vlastním svědomím? Jak někdo dobře řekl: „Co je ti platné, že nikdo neví, co jsi udělal, když to víš sám? Co prospěje tomu, kdo má svědomí, které ho obviňuje, že nemá nikoho, kdo by ho obvinil, kromě sebe samého? Sám sobě je tisícem svědků.“
Duch člověka je stvoření velmi citlivé, vnímavé a plaché: oko těla není tak citlivé na dotek, nerv těla není tak citlivý, když se do něj píchne, jako je duch člověka při sebemenším dotyku Božího rozhořčení. „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Jiné vnější rány na těle způsobené buď člověkem, nebo Bohem jsou snesitelné, ale to, co se bezprostředně dotýká lidského ducha, je nesnesitelné. Kdo to může snést nebo vydržet?
