Znát Krista jako Boha, znát Ho jako člověka, znát Ho jako Bohočlověka, a to skrze Boží zjevení Jeho osoby, skutečně znamená mít věčný život v srdci. Ani nemůže být poznán jiným způsobem než prostřednictvím Božího a zvláštního zjevení.
Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu. Bůh je dobrý, protože nás i dnešního přivedl na toto místo, abychom Ho společně uctívali a radovali se z Jeho milosti a přítomnosti. Blíží se Vánoce a křesťanská tradice nás vede k tomu, abychom si připomínali narození Ježíše Krista. Je to lidská tradice, která má jistý základ v Božím slově, protože Boží slovo říká, že se Boží syn narodil. Apoštol Jan to popisuje vznešenými slovy:
Mohammed může dobývat mečem, ale Kristus dobývá mečem, který vychází z jeho úst, tedy svým Slovem. Jeho království je královstvím lásky, ne moci a útisku. Podmaňuje si lidi, ale dělá to svou jemností a laskavostí, nikdy tím, že by je rozlámal na kusy a zničil je na krvavém bojišti.
Psala jsem právě paní Brownové, abych věděla, přijme-li nás pro zbytek tohoto léta k sobě. Jakýsi malý človíček, nepříliš starý človíček, zdržel nás až do nynějška ve městě. Od té doby, co přišel, měli jsme velikou radost z něho, ačkoli přišel, na své vlastní pozvání, nepřinesl si žádných šatů, neplatí za svou stravu, nepromluví ani slova, nevěnuje žádné pozornosti nám a vyžaduje mnohem více ohledů než kdokoli jiný v rodině. Dítky byly plny radostného nadšení nad ním a zahrnovaly jej dárky nejrozmanitějšího druhu.
Písmo učí, že Otcova vůle se naplní. „Které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Ř 8,30). Bůh předurčil slavný úděl svého lidu dávno před tím, než ho přivedl k existenci.
Kristocentrické výkladové kázání znamená něco víc, než jen připojit Jana 3,16 na chvost kázání. Je to také víc než každotýdenní teologické pojednání o slávách Ježíše Krista plné výřečnosti, které však postrádá výkladovou podporu zakořeněnou v určitém textu Písma. Oba tyto přístupy jsou nevhodné.
Boží slovo věnuje v našem oddíle poměrně hodně prostoru popisu světských událostí, které bychom očekávali spíše v nějaké komerční televizi než v Písmu. Mimochodem je tady popis první války v Bibli. Jedná se o docela velký mezinárodní konflikt – je do ní zapojeno celkem devět králů a celá řada dalších národů. A celý konflikt se týká území, které je jen o něco větší než Morava. Přesto to bylo území, o které se vždy vedly boje, a které bylo velice žádané. Důvody byly jednak strategické, ale především ekonomické.
Většina z vás by nejspíš přiznala, že nemá příliš velký zájem dozvědět se něco o Melchisedechovi. Máte potíže v manželství, starosti s dětmi, finanční těžkosti, osobní problémy a jiné praktické potřeby. Proč byste pro všechno na světě měli být zvědaví na kohosi, o kom skoro nikdo nic neví, kdo žil před spoustou staletí a jmenoval se Melchisedech? „Prosím tě, Steve, vždyť je Den matek! Nemohl bys kázat o něčem, co by se týkalo matek?“ Jenže podle mého názoru vám to, že budete vědět o Melchisedechovi, pomůže být lepší matkou, otcem, dítětem či plnit kteroukoli jinou roli. Mám v úmyslu vás přesvědčit, že o tomto člověku opravdu potřebujete vědět.
Už jsme si nastínili, co to znamená zdravá víra – je to zralost, která odpovídá duchovnímu i fyzickému věku, je to porozumění učení i jednání a život, který je podobný životu Ježíše Krista. V našem textu je zdravá víra definovaná trochu jiným způsobem. Jsou zde tři věci, které jsou pro zdravou víru charakteristické a které chybějí falešným učitelům. Tou první je:
Pro přesnost bychom měli zdůraznit rozdíl mezi blahosklonností a ponížením Krista, neboť mnoho pisatelů tyto dva výrazy zaměňuje. Tento rozdíl způsobil Duch Svatý (Fp 2,7-8). Zaprvé, „sám sebe zmařil“, zadruhé, „ponížil se“. Blahosklonnost Boha Syna spočívala v tom, že na sebe vzal naši přirozenost, Slovo se stalo tělem. Jeho ponížení sestávalo z následného pokoření a utrpení, které strpěl v naší přirozenosti. Vzetí lidské přirozenosti na sebe nebylo samo o sobě součástí Kristova ponížení, protože i v ní si zachoval své slavné vyvýšení. Avšak spojení stvořené přirozenosti, oživeného prachu, se sebou samým bylo od Boha Syna skutkem nekonečné blahosklonnosti.
Bůh je vševědoucí. Zná všechno, všechno možné, všechno uskutečněné. Veškeré dění, všechno stvoření, ví o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Je dokonale obeznámen s veškerými detaily života každé bytosti v nebi, na zemi i v pekle. „… poznává to, co je ve tmě…“ (Dn 2,22) Nic neunikne Jeho pozornosti, nic před Ním nemůže být skryto, na nic nezapomíná. Můžeme spolu s žalmistou prohlásit: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ (Ž 139,6). Jeho vědění je dokonalé. Nikdy se nemýlí, nikdy se nemění, nikdy nic nepřehlédne. „Není tvora, který by se před ním mohl skrýt.
Zatímco se papež František účastnil ekumenických událostí v Lundu a Malmoe, kde si spolu s ostatními připomínal protestantskou reformaci, obrovské obrazovky na Svatopetrském náměstí – v srdci římskokatolické církve – zvaly všechny, aby se shromáždili kolem sochy sv. Petra a odříkali svatý růženec. Pouhá náhoda? Možná.
