Na samotném počátku, když ještě tento ohromný vesmír spočíval v Boží mysli jako nenarozené lesy pod čepičkou žaludu, dávno předtím, než se zvuk rozezněl pustinou, než hory vystoupily vzhůru, dlouho předtím, než světlo zaplavilo oblohu, Bůh miloval své vyvolené.
Ať ve vás Slovo Kristovo bohatě přebývá se vší moudrostí; učte a napomínejte se navzájem žalmy a hymny a duchovními písněmi, s milostí zpívajíce v srdci vašemu Pánu. (Ko 3,16 KRAL).
Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Pán nás opět přivedl na toto místo, abychom Ho společně uctívali, abychom Ho chválili, hledali Ho a ptali se na Jeho vůli pro své životy. To je také důvod, proč mimo jiné otevíráme Boží slovo a chceme slyšet Boží hlas. Je to úžasná výsada, že kdykoliv otevíráme Bibli, tak můžeme slyšet přesně to, co nám Bůh chce říct.
Charles Spurgeon vypráví historku o církvi, ve které se o místo kazatele ucházel člověk, který nevěřil v peklo. Odpověděli mu: „Přišel jste nám říct, že žádné peklo není. Jestliže je vaše učení pravdivé, tak vás určitě nepotřebujeme. A jestliže pravdivé není, tak o vás nestojíme. Takže tak či onak se obejdeme se bez vás.“
Apoštol Pavel popisuje charakter, který má mít zbožná křesťanská žena. Starší žena, a následně také mladší žena. Starší žena musí v takovém charakteru vynikat, aby mohla mladší ženu v těchto věcech vyučovat, trénovat. To nejsou věci, které by nám byly přirozené. To nejsou věci, které jaksi samy přijdou. Nepřijdou! Je potřeba se je naučit a je potřeba se v nich trénovat, cvičit je až do té míry, dokud se nestanou součástí charakteru. A charakter, který je tady popsaný, je charakter Ježíše Krista.
O Bohu nemůžeme mít správnou představu, dokud o Něm nesmýšlíme jako o všemocném a také dokonale moudrém. Ten, kdo si nemůže dělat, co chce a co se mu zlíbí, nemůže být Bůh. Tak jako je Boží vůlí rozhodovat se pro to, co považuje za dobré, tak je i v Boží moci tuto vůli uskutečňovat.
Pokoj vám a milost v Kristu Ježíši! Sešli jsme se na společném shromáždění jako Boží lid, jako královské kněžstvo, jako národ svatý, jako zvěstovatelé a oznamovatelé mocných skutků Toho, který nás povolal ze smrti a temnoty do svého podivuhodného světla! Učinil tak skrze svého milovaného Syna, který je Synem Božím a stal se pro nás Synem člověka.
Milovaní, aniž bychom zanedbávali vnější věci, které jsou samy o sobě dobré, měli bychom se také postarat o to, abychom si užívali živého a osobního vztahu s Ježíšem. Dejte si pozor na to, abyste nezanedbali čas strávený u Spasitelových, dokonce ani pod záminkou služby Pánu. To nejdůležitější pro zdraví vlastní duše, to nejdůležitější pro jeho slávu a to nejdůležitější pro naši vlastní užitečnost je udržet se v trvalém společenství s Pánem Ježíšem. Vitalita našeho duchovního života musí být důležitější, než cokoliv jiného na světě.
Žalm 22 popisuje Kristovo ukřižování. V životě Davida, autora tohoto žalmu, budeme jenom těžko hledat nějakou událost, která by ho mohla vést k napsání takových slov. David sice prožil mnoho těžkých věcí, ale v našem žalmu je popis odsouzení a popravy. A to je něco, co nedovedeme spojit s žádnou událostí Davidova života. Nepochybně psal tento žalm na základě nějakého vlastního prožitku, ale je zjevné, že slova žalmu daleko přesahují Davidův život i jeho zkušenosti. Je to žalm, který cituje Pán Ježíš na kříži a ukazuje nám, že David psal o něm.
Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. (1J 5,1)
Pokoj vám a milost. Bůh je neskonale dobrý a věrný a svou nepřetržitou přízeň nám projevuje i dnešního dne. I dnes jsme se totiž mohli z Jeho milosti sejít k tomu, abychom Ho oslavovali ve společenství Božího lidu, abychom ho poznávali skrze Jeho slovo a abychom mu vždycky a za všechno vzdávali díky. Když jsme včera večer uléhali, tak nikdo z nás nevěděl, zda se ráno vzbudí. Ale Bůh je věrný a probouzí nás každého rána k tomu, abychom mohli nově zakoušet Jeho lásku, Jeho dobrotu a Jeho věrnost.
Značná část moderní americké evangelikální církve odsunula teologii stranou jakožto něco pro život nepodstatného, nudného, a dokonce působícího rozkoly. Kdysi jsem se před jedním bývalým starším, který sem již nepatří, zmínil, že spolu s jiným pastorem čteme Systematic Theology (Systematická teologie) Louise Berkhofa a diskutujeme o ní. „Dej si pozor!“ varoval mě. „To je nebezpečná věc!“ A myslel to vážně! Byl jsem z toho tak vedle, že jsem na to v tu chvíli nic neřekl! Ale často jsem si na tom vzpomněl. Jen si to představte: Číst teologii je nebezpečné!
