Kristocentrické výkladové kázání znamená něco víc, než jen připojit Jana 3,16 na chvost kázání. Je to také víc než každotýdenní teologické pojednání o slávách Ježíše Krista plné výřečnosti, které však postrádá výkladovou podporu zakořeněnou v určitém textu Písma. Oba tyto přístupy jsou nevhodné.
Boží slovo věnuje v našem oddíle poměrně hodně prostoru popisu světských událostí, které bychom očekávali spíše v nějaké komerční televizi než v Písmu. Mimochodem je tady popis první války v Bibli. Jedná se o docela velký mezinárodní konflikt – je do ní zapojeno celkem devět králů a celá řada dalších národů. A celý konflikt se týká území, které je jen o něco větší než Morava. Přesto to bylo území, o které se vždy vedly boje, a které bylo velice žádané. Důvody byly jednak strategické, ale především ekonomické.
Většina z vás by nejspíš přiznala, že nemá příliš velký zájem dozvědět se něco o Melchisedechovi. Máte potíže v manželství, starosti s dětmi, finanční těžkosti, osobní problémy a jiné praktické potřeby. Proč byste pro všechno na světě měli být zvědaví na kohosi, o kom skoro nikdo nic neví, kdo žil před spoustou staletí a jmenoval se Melchisedech? „Prosím tě, Steve, vždyť je Den matek! Nemohl bys kázat o něčem, co by se týkalo matek?“ Jenže podle mého názoru vám to, že budete vědět o Melchisedechovi, pomůže být lepší matkou, otcem, dítětem či plnit kteroukoli jinou roli. Mám v úmyslu vás přesvědčit, že o tomto člověku opravdu potřebujete vědět.
Už jsme si nastínili, co to znamená zdravá víra – je to zralost, která odpovídá duchovnímu i fyzickému věku, je to porozumění učení i jednání a život, který je podobný životu Ježíše Krista. V našem textu je zdravá víra definovaná trochu jiným způsobem. Jsou zde tři věci, které jsou pro zdravou víru charakteristické a které chybějí falešným učitelům. Tou první je:
Pro přesnost bychom měli zdůraznit rozdíl mezi blahosklonností a ponížením Krista, neboť mnoho pisatelů tyto dva výrazy zaměňuje. Tento rozdíl způsobil Duch Svatý (Fp 2,7-8). Zaprvé, „sám sebe zmařil“, zadruhé, „ponížil se“. Blahosklonnost Boha Syna spočívala v tom, že na sebe vzal naši přirozenost, Slovo se stalo tělem. Jeho ponížení sestávalo z následného pokoření a utrpení, které strpěl v naší přirozenosti. Vzetí lidské přirozenosti na sebe nebylo samo o sobě součástí Kristova ponížení, protože i v ní si zachoval své slavné vyvýšení. Avšak spojení stvořené přirozenosti, oživeného prachu, se sebou samým bylo od Boha Syna skutkem nekonečné blahosklonnosti.
Bůh je vševědoucí. Zná všechno, všechno možné, všechno uskutečněné. Veškeré dění, všechno stvoření, ví o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Je dokonale obeznámen s veškerými detaily života každé bytosti v nebi, na zemi i v pekle. „… poznává to, co je ve tmě…“ (Dn 2,22) Nic neunikne Jeho pozornosti, nic před Ním nemůže být skryto, na nic nezapomíná. Můžeme spolu s žalmistou prohlásit: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ (Ž 139,6). Jeho vědění je dokonalé. Nikdy se nemýlí, nikdy se nemění, nikdy nic nepřehlédne. „Není tvora, který by se před ním mohl skrýt.
Zatímco se papež František účastnil ekumenických událostí v Lundu a Malmoe, kde si spolu s ostatními připomínal protestantskou reformaci, obrovské obrazovky na Svatopetrském náměstí – v srdci římskokatolické církve – zvaly všechny, aby se shromáždili kolem sochy sv. Petra a odříkali svatý růženec. Pouhá náhoda? Možná.
„Neřekl jsem semeni Jákobovu: Hledejte mě nadarmo.“ (Iz 45,19 Pavlík)
Bůh jasně zjevuje, že vyslyší modlitby těch, kdo k němu volají, a že toto prohlášení nebude odvoláno. Je to jeho pevné, pravdivé a spravedlivé prohlášení, takže o něm nemůže být pochyb. Nezjevuje svou mysl nesrozumitelnými slovy, ale mluví jednoduše a nezvratně: „Proste a dostanete“ (J 16,24). Věř, bázlivče, této jisté pravdě, že modlitba musí být a bude vyslyšena a že nikdy, ani v nejskrytější věčnosti Bůh neřekl žádné duši: „Hledej mě nadarmo.“
Tato neděle bude tkvít dlouho v paměti. Byli jsme povoláni záhy dnes ráno k pí. Campbellové a viděli jsme její vysvobození z pout, jež ji vázala tak dlouho. Její ztráta je mi nenahraditelná; ale mohu opravdu děkovat Bohu, že opět jeden znavený poutník byl přijat do sladkého „domova“. Nemohu již sloužit její tělesným potřebám ani naslouchat její radám; ale pronikla jako vnuknutí můj život a po celou věčnost budu děkovat Bohu, že mi dal tuto věrnou a modlící se přítelkyni. Jak málo vědí ti, kdo se trápí v zdánlivě neužitečných pokojích nemocných, anebo uprostřed omezení, jež jim působí slabé zdraví, jakou práci konají pro Krista z moci posvěceného života anebo jen úryvkovitými prosbami.
Na prvním místě, pak, musím dnes večer kázat, VÍNO A MLÉKO – „pojďte, kupujte bez peněz a bez úhrady víno a mléko.“ Tady máme popis našeho zboží – evangelia – víno, které obšťastňuje lidské srdce. Mléko, jedna jediná věc a pouze jediná věc na světě, která obsahuje všechny nezbytné látky pro život. I ten nejsilnější muž může žít z mléka, protože je tam obsaženo vše, co je potřeba pro lidskou kostru, vnitřnosti, svaly, nervový systém, zkrátka všechno je tam. Tak tady máte dvojitý popis zboží. Evangelium je jako víno, které nás činí radostnými. Ať člověk skutečně pozná milost našeho Pána Ježíše Krista a on bude šťastný člověk. A jak hlouběji čerpá a pije z Ducha Kristova, tím šťastnější bude.
Abram se po pádu, který byl popsaný v předchozí kapitole, projevuje jako ten, kdo usiluje o pokoj a nestojí o další problémy ve své rodině. Jak se zdá, tak stojí především o Boží přízeň, Boží milost a Boží požehnání. Poté, co Abram zradil všechno, co mu bylo drahé, činil pokání, vrátil se zpátky k Božímu oltáři, který postavil a vzýval Hospodina. Nyní je před ním další krok víry, další zkouška, která má prověřit, zda se něco naučil. Náš příběh ale začíná u Abramova synovce Lota a první věc, kterou vidíme, je začínající spor.
Autor Listu Židům píše lidem, kteří pro svou křesťanskou víru čelí obtížím a hrozbě pronásledování. Někteří jsou v pokušení opustit Krista a vrátit se k judaismu. Vyzývá je, aby vydrželi a aby se soustředili na prvenství Ježíše Krista a na spasení, které nám zajistil. Snaží se jim vlít do žil biblickou naději – ne jenom pozitivní, optimistické založení – ale postoj trvalé radosti z toho, v co doufáme, protože nám to slíbil Bůh, který nemůže lhát.
