Dnes začínáme s hlavní částí Listu Židům, která pokračuje až do desáté kapitoly, a zabývá se Ježíšem jako naším veleknězem. Jak jsem upozornil v úvodním kázání této série, List Židům je jediná novozákonní kniha, která učí, že Ježíš je náš velekněz.
List Titovi je jeden z nejkratších, ale zároveň jeden z nejhutnějších listů v Písmu. Verše, které jsou dnes před námi, jsou nejtemnějšími verši v tomto listu a patři k nejvážnějším textům celého Písma.
Sluší se, abychom se zamysleli nad dokonalostmi Krista Prostředníka, protože „světlo Boží slávy“ lze spatřovat „ve tváři Kristově“ (2K 4,6). Nejúplnější zjevení toho, že Bůh je a kým je, je ukázáno v osobě Krista. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“ (J 1,18). Toto poznání Boha však není jen záležitostí intelektuálního porozumění, které by mohl jeden člověk předat druhému. Je to duchovní rozeznání udílené Duchem Svatým. Bůh musí svítit v našich srdcích, aby se nám tohoto poznání dostalo.
Úryvek z knihy Koruna neuvadlá mučedníků Božích českých.
„Jaké těžkosti Boží láska překonává! Bůh musel překonat své vlastní srdce! Myslíte si, že to pro Něho nic nebylo, poslat svého Syna na smrt? … Když nás přišel povolat, nemusela snad Jeho láska překonat žádné těžkosti? Byli jsme mrtví v přestoupeních a hříších, přesto nás však z veliké lásky, kterou nás miloval, obnovil v hrobě naší zkaženosti: ‚Pane, již zapáchá…‘ – i tehdy Bůh přišel a přemohl nás. Jak smutně Boha provokujeme i po našem povolání! Taková pokušení, že kdyby to bylo možné, vyvolení by byli svedeni. Tak je to se všemi křesťany.
Arnošt vyzval mne, abych šla s ním navštívit jednu z jeho nemocných, jak často činívá, když bývá klidnější hladina naší domácnosti. Cítíme oba, ježto můžeme ze svých prostředků tak málo poskytnout, jako svou výsadu neskrblit službou a laskavými slovy, jak jen možno. Protože pokládala jsem za určité, že půjdeme navštívit nějakou starou chudou ženu, vzala jsem s sebou několik balíčků čaje a cukru, čímž mne Zuzana Greenová hojně vždycky zásobuje, a přibrala jsem láhev své vlastní malinové šťávy, která, jak jsem shledala, nikdy nepřichází nevhod starým lidem.
Přesně před dvěma lety, když se římsko-katolická církev připravovala na volbu svého současného papeže, uveřejnil GTY blog několik článků od Johna MacArthura, které odhalovaly hereze katolické církve. Volba papeže dominovala koloběhu zpráv a veřejných rozprav, a tak jsme chtěli pomoct našim čtenářům pochopit pravou podstatu katolické církve a jejich doktrinálních odlišností. Jak asi tušíte, tato řada článků se setkala s velkým odporem. Překvapivě však většina kritiky nepřišla od katolických apologetiků, ale od evangelikálů.
Před námi je dnes výstup na jeden z nejvyšších vrcholů biblického učení – máme před sebou text, který mluví o veliké Boží lásce. Když mluvíme o Bohu, tak v Božím slově nacházíme tři podobné vrcholy – třikrát máme zapsáno o Bohu, že Bůh je něco – a to něco je podstatné jméno. Minulý týden jsme mluvili o bohatství Božího milosrdenství, o tom, že Bůh je milosrdný. Milosrdenství je Boží vlastnost. Ale v Novém zákoně se třikrát objevuje něco, co jde ještě o krok dál – Bůh je… ne nějaký, ale něco!
Jsem nadšený Evropan. Evropa dala světu úžasné umění, literaturu, architekturu a hudbu. Právě zde se zrodila reformace a vědecká revoluce.
Osobně jsem s radostí navštívil mnoho evropských zemí – Francii, Holandsko, Německo, Španělsko, Polsko a Albánii. Dokonce se snažím naučit se základy polštiny!
A právě proto, že jsem nadšený Evropan, stojím za tím, aby Británie vystoupila z politického projektu, který se nazývá Evropská unie. EU byla pro Británii špatná a i pro zbytek Evropy je čím dál horší.
Náš dnešní text je jedním z nejvíce povzbuzujících oddílů Bible, pokud jde o modlitbu a vytrvalost. První čtenáři Listu Židům byli kvůli pronásledování v pokušení opustit křesťanskou víru a vrátit se k judaismu. Autor je právě obšírně napomínal pomocí odstrašujícího příkladu Izraelců na poušti, kteří pro svou nevíru a neposlušnost do Božího odpočinutí (symbol spasení) nevstoupili. Proto musíme pilně pracovat, abychom do tohoto odpočinutí vstoupili. Pokud na Boží slovo reagujeme vírou a poslušností, odhalí náš hřích a ukáže nám jeho cesty. Je hloupé myslet si, že bychom svůj hřích mohli před Bohem skrýt, protože před jeho zrakem je všechno nahé a odhalené (4,12-13).
Co to znamená „povzbuzovat ve zdravém učení“? Můžeme tomu rozumět ve smyslu prostředí – povzbuzovat v prostředí, v kontextu, v tom všem, co obnáší zdravé učení. Můžeme tomu také rozumět ve smyslu prostředku – povzbuzovat čím, jak: zdravým učením. Myslím, že uděláme dobře, když tomu budeme rozumět v obojím slova smyslu. Zdravé učení musí tvořit jak prostředí, rámec, v němž se pohybujeme, tak musí být prostředkem, který používáme. Ale musíme se tady zastavit u slova povzbuzovat. To slovo má totiž dva různé – skoro protichůdně vypadající – aspekty.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že syna svého jediného dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3,16). Kristus se právě zmínil o své smrti a potvrdil, že kříž byl nepostradatelnou nezbytností, nebylo to, že „Syn člověka bude vyvýšen“, ale „Syn člověka musí být vyvýšen.“ Neexistovala jiná možnost. Pokud se mělo dostát požadavkům Božího trůnu, pokud mělo být nárokům zákona učiněno za dost, jestliže měl být hřích odstraněn, mohlo se to stát jen prostřednictvím Toho bez hříchu, který byl potrestán místo těch, kdo měli být zachráněni. Boží spravedlnost vyžadovala toto: Syn člověka musí být vyvýšen.
