Dvě ženy mluví spolu v čase:
kadidlem jedna voňavá
o kartotéku opírá se
a sebejistě postává.
Druhá je prostá, nemá vůni -
však zrak jí září do dáli
roztouženě, jak sál by trůnní
viděla, kam ji pozvali…
„Hle,“ praví první, „kartotéka
je plná dobrých skutků mých.
Za ty mne, věřím, nebe čeká,
jen očistec si odkroutit…“
„Má milá,“ na to druhá žena,
„když rozdáš lidem z banky lup,
myslíš, že budeš odměněna?
Ne – zabásnou tě coby dup.“
Pokoj vám a milost, milé sestry a milí bratři, milí přátelé. Také dnešního dne jsme se sešli k tomu, abychom společně oslavovali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Scházíme se prvního dne v týdnu proto, abychom si připomínali, že v tento den náš Pán vstal slavně z hrobu. To je evangelium:
Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)
Mnozí křesťané neznají ohromné výhody, které mají v Ježíši Kristu, a nepřítel toho využívá proti nim. Nakonec „platí“ za něco, co „pokrývá smlouva“! Podléhají pocitům viny, i když smlouva říká: „Na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Připadají si odcizeni od Boha a jeho lidu, i když ve smlouvě stojí: „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ Nechávají se omezovat spoustou lidských pravidel, i když Bůh říká: „Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce.“ Neznají slavné dědické nároky dětí svobodné ženy; místo toho žijí v otroctví jako děti otrokyně (Ga 4,30-31).
V listu Titovi máme před sebou okno, kterým můžeme nahlédnout do skupiny místních sborů. Co tam vidíme? Jedním slovem bychom mohli říct, že vidíme zmatek.
Boží svrchovanost bychom mohli definovat jako uplatňování Jeho nadřazenosti (viz předchozí kapitola). Je nekonečně vyvýšený nad nejvyšší stvoření, je tím Nejvyšším, Pánem nebe i země, nikomu nepodléhá, není nikým ovlivnitelný, je zcela nezávislý. Bůh činí to, co se Mu líbí, a činí jen tak, jak se Mu líbí. Nikdo Mu nemůže něco překazit, nikdo Mu nemůže bránit. To jasně dokládá i Jeho vlastní slovo: „Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10). „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země.
Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. (Ž 90,2)
Ó, duše má! Usiluj o to plnit se smýšlením všemocného. Oddej se neproniknutelným plochám jeho slávy!
„Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?“ (Jób 11,7). Může hmyz změřit oceán, nebo snad červ odměřit nebesa? Může konečný porozumět nekonečnému? Může smrtelný uchopit nesmrtelnost? Nemůžeme více, než stát na pokraji bezbřehého moře, a křičet, „jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění“ (Ř 11,33).
Nedávejte část zisku stranou (viz Sk 5,3). Každou pohnutku svého srdce cele podřiďte Bohu. Pracujte na jediné věci a směřujte k jedinému cíli: poddat Bohu své srdce. Volejte po větším vlivu svatého Ducha Božího, aby vaše duše, zachovávaná a chráněná Duchem, mohla být směrovaná do jednoho řečiště a pouze do toho jediného. Potom váš život poteče jako hluboký, čistý, jasný a klidný proud, jehož jedinými břehy je Boží vůle, jediným řečištěm je Kristova láska a jedinou touhou je potěšit Boha.
Jak jsem přemýšlel nad vlivem tohoto článku na čtenáře, přišla mi na mysl fráze, nad kterou jsem se často zamýšlel – mýtus vlivu. Dokázal jsem si jednoduše představit, jak asi probíhala debata ve Fullerově semináři, když dorazila pozvánka na toto setkání. Někdo jistě řekl: „Měli bychom jít. Mohli bychom něco ovlivnit.“ Avšak soudě podle článku, co ovlivnili? Jistě ne to, že by nějak prosadili křesťanskou pravdu. Spíše se shodli s různými teologickými liberály.
Nyní jsme na začátku 17. kapitoly, třináct let po těchto událostech. Třináct let mělo umlčet každá ústa. Už po těchto třinácti letech bylo naprosto jasné, že Abram a Sáraj nemohou mít děti. Zdá se, že Abram nemohl mít další děti ani s Hagarou. Dvacet čtyři let jsou Abram se Sárají v zaslíbené zemi a čím dál tím více je stále jasnější, že se žádným přirozeným způsobem nedočkají vlastního potomka – Abram, vznešený nebo vyvýšený otec a Sáraj, kněžna jeho domu. Pokud se jim nějaké dítě narodí, tak to nebude dílo lidské, věc těla, ale cele dílo Boží, dílo Boží milosti a moci.
Jednou z věcí, o které se satan snaží, je snížit naše vědomí Ježíšovy nadřazenosti a naprosté dostatečnosti. To je něco, podle čeho se dá učení či jednání dokonce hodnotit: pokud Kristu ubírá na slávě, není z Boha. Pomocí zákonictví odvádí satan pozornost křesťanů od podstaty, kterou je Kristus, k povrchním a zevnějším věcem (viz Ko 2,16-23). Pokud se mu podaří, abychom se soustředili na pravidla a dodržování vnějších věcí, můžeme podlehnout představě, že jsme „dobří“ křesťané. Ale jestliže v centru naší pozornosti a zdrojem naší radosti není osoba a dílo Ježíše Krista, můžeme navenek dělat všechno možné, a přitom zapomenout na to, co je životně důležité: znát Krista a radovat se v něm (viz Fp 3,1-11).
Zpráva evangelia zasahuje celého člověka. Zasahuje jeho srdce, takže je čisté, zasahuje jeho mysl, takže se obnovuje, zasahuje jeho svědomí, takže začíná rozlišovat dobré od špatného a pravdu od lži. To všechno jsou věci, které se dějí uvnitř nás, jde o proměnu nitra. Ovšem nic z toho by nemělo zůstat skryto. Tady byli lidé, kteří sice vyznávali, že znají Boha – a slovo, které je tady použité ukazuje na to, že se nejednalo jenom o nějaké neurčité povědomí o Bohu, jako ho mají mnozí nevěřící. Tito lidé byli z hloubi svého srdce přesvědčeni o tom, že Boha doopravdy znají.
Území, po kterém se teď pohybujeme, je docela neznámé dokonce i pro většinu Božího lidu (tak veliký je duchovní i teologický úpadek posledního století), ačkoliv lépe vyučení svatí v době puritánů a ti, kdo je následovali, byli s touto oblastí obeznámenější. Že Boží Syn je roven Otci a Duchu a že téměř před dvěma tisíci lety se Slovo stalo tělem a vzalo na sebe lidskou podobu, stále pevně drží (a budou držet) všechny skutečně obnovené duše. Že to je spojení božské a lidské přirozenosti v Jeho podivuhodné osobě, co Ho činí způsobilým k Jeho zástupné úloze, je také chápáno víceméně jasně. Asi někam sem dovede světlo téměř všechny křesťany. Že Bohočlověk přebýval v nebi, než svět začal existovat, je požehnaná pravda, která se několika posledním generacím vytratila.
